Čtvrtá sklinka vína. Ale malá sklinka. Objem odhaduju na decinku, víc ani prd. Už láhev nedávám ani chladit do lednice, mám ji při ruce. Jasně že bílý. 

Kterej vůl definoval karanténu jako skvělý čas pro stmelení rodiny? Asi to nebyl obyvatel panelákového 3+1 se dvěma dětmi a manželem učitelem. Jó, kdyby byly stěny bílý domku stavěnýho v nitru přírody (nebo alespoň s výběhem na satelitní zahrádku), to by byla jiná. To by člověk hopsal i v karanténě za kouskem sněhu a snažil se z pražské břečky uplácat nějakého tvora. Nebo by se na terásce učil pozdrav slunci. Nebo by třeba mohl čtyřletému dítěti omotat šálu kolem krku, do ruky dát klacek a hrát si na Zora. V šestém patře panelového bytu docházejí síly rychleji než by jeden řek, a i když by Zoro mohl pobíhat i bez přírodního klacku v obýváku, prostě vás to nenapadne. Nebo napadne, ale kašlete na to. Raději pustíte Cars 2. Je to totiž už druhá karanténa. Karanténa, která musí zapadnout do kontextu, abyste ji pochopili. 

Když Mařena začal smrkat, říkali jsme si „No jo, rýmička z horské návštěvy rodičů.“ Najednou mu ale zčervenaly oči a kašlík zazněl zlověstně. Myslím, že víc kvůli práci, než kvůli rodině zašel na testy. Pozitivita nás překvapila. První listopadovou karanténu, jež nám byla nařízena kvůli nemocné babičce a dětem (které nakazila), přežil i přes třítýdenní existenci v jedné bytové jednotce s opakovanými negativními výsledky. Stejně jako já. Ale já jsem Wonder Women, takže to bylo jasný. Teď podlehl. Proč? Já si myslím, že prostě nemá vnitřní rovnováhu, že je ve stresu, že toho má v práci moc a tělo nemá potřebnou sílu se bránit. Naštěstí podlehl sám. Děti jsou držáci, jako máma. Anebo mají imunitu z listopadu. To se neví. Každopádně manžel smrká, kýchá, kašle, hýká – tedy nehýká, páč se chová hrdinně – a před námi je druhá řízená sociální izolace. Je den druhý. Pojďme ale od začátku. 

Při vyhlášení druhé karantény za poslední dva měsíce v pořadí jsem myslela, že leknu. Po všemožných peripetiích jsem dostala alespoň nějakou práci. Med to není. Ostatně už na pohovoru jsem se netajila tím, že to není práce snů, že. Ono pracovat v Praze za 150 Kč na hodinu, bez smlouvy (protože za vás zaměstnavatel nechce odvádět sociální a zdravotní), podvádět stát, z toho mi dobře není. Do CV si to taky nedáte, co kdyby na vás přišli. Ale asistentka na dva až tři dny v týdnu je pořád lepší než být doma za nulu. Chodíte do práce, kde místo toho, abyste dostali čas na vlastní kreativu, byli za něco skutečně odpovědný, motivovali lidi k progresivním změnám, poháněli se ke vzdělávání se, k vyšším výkonům, měli za sebou měřitelný progres, prostě vykazovali skutečný výsledky, jen kopírujete, do excelu, kterej je i blbě stylisticky nazvanej, zapisujete příchozí a odchozí poštu, skenujete, sedíte na rozdrbaný židli a zadek zvednete jen, když přijde klient a potřebujete po něm vydezinfikovat místo. Za šéfa máte podivína, co jezdí ve Volvu, ale ani kafe na pracovišti nenabídne. Lednici nezapíná a mikrovlnku má v kuchyni hodně vysoko, protože šetří. A bojí se kovidu. Ale strašně se bojí. Když vám zaskočí sousto, huláká z druhé místnosti, jestli jste nemocní a jestli náhodou nemáte ten novej anglickej kovid. „Nemám, pane doktore.“ 

Jasně, že jsem si mohla najít práci, která by byla plnohodnotná. Ale poslední půl rok byl dřina. Přes léto jsem brigádně pracovala jako copywriter. Po ujištění, jak hezká je naše spolupráce a jak je i budoucí výhled příznivý, nedošlo k prodloužení smlouvy. Bez vysvětlení.  Inu, to se stává. Myslím, že pro mě prostě neměli práci. Smutná jsem z toho nebyla. Finanční rezervu jsem měla, čas taky, chtěla jsem se realizovat a najít si něco v oboru – PR a marketing. Najít si práci, co by mě bavila. Jenomže se ukázalo, že najít si práci není při vyhlášení druhé vlny pandemie sranda. Podle mých poznámek 67 % zaměstnavatelů, kterým reagujete na poptávku po nové pracovní posile, neodpovídá. Nenapíše ani řádku. Jako by si inzerát vůbec nepodávali. Neuvědomují si, že většina uchazečů si před odpovědí dá s jejich poptávkou práci. Danou společnost vyhledá, koukne, čím se zabývá, jaký je její tone of voice, kdo jsou lidi ve vedení, co potřebují, pak zkontroluje, případně upraví svůj životopis a napíše motivační dopis. Mě prostudování jedné pracovní nabídky vč. odpovědi zabere zhruba hodinu. Inzerentovi nestojím ani za tři minuty pro napsání dvou vět. Je to divná doba. S rysy neslušného jednání. Ve zbývajících 33 % procházíte výběrovými koly. Měla jsem tak příležitost probojovat se 4x do finále výběrového řízení, napsala dva soutěžní příspěvky na blog, vytvořila prezentaci na benefiční akci s fundraisingovým přesahem a zpracovala průzkum o biologické diverzitě a jejich dopadech nejen na ekonomický sektor a jeho výkaznictví. Nad úkoly jsem strávila zhruba tři týdny, byly pracné a jen v jednom případě placené. A všechny vedly k tomu, že byl někdo lepší. I to se stává. Neházela jsem flintu do žita. Jenže pak si máma počátkem října na Moravě zlomila nohu a my se rozhodli přesunout ji do Prahy. Přece se postaráme. Hledání práce ustalo. Místo toho jsem hledala obvazy a odkazy, kde půjčit invalidní vozík, kde koupit držák s madly na WC atd. 

Z naší domácnosti se stalo rehabilitační středisko s obsazeností 3 dospělí a 2 děti.  Rozdělení pokojů vedlo k tomu, že jsme s Mařenou přišli o všechno soukromí a já o všechen volný čas. Nestěžuju si. Je to prostě fakt. Nevadilo mi obětovat čas, energii a vše, co k tomu patří péči o rozbitou maminku, přijde mi to přirozené. Ačkoli se mi trochu zachvělo v mozku, když na jedné z kontrol lékař oznámil, že noha se bude léčit rok. Tak s rokem jsme nepočítali. Ještě v listopadu byla maminka u nás na gauči. Začala chodit občas o berlích, já se zase mohla začít ohlížet po nové pracovní příležitosti. Měla jsem pocit, že pokud budu pilná včelka, večer navařím, ráno si přivstanu a nachystám mámě vše potřebné, mohla bych do práce alespoň na zkrácený úvazek. Jenomže z gauče na oddělení plastické chirurgie to je kratší cesta, než by jeden čekal. Stačila taková jedna zákeřná infekce, která komplikovanou zlomeninu obohatí o nekrózu, vyžere do nohy díru až na kost a pak jste jako ošetřující osoba v roli potenciálního zaměstnance ještě méně lukrativní zboží. Po nekrotické diagnóze jsem se zasekla. 

Při máminé diagnóze totiž nevíte, kdy vám ji z nemocnice vrátí a v jakým stavu. Víte určitě, že léčení bude minimálně na rok. Modlíte se, aby nohu nemuseli amputovat. Víte určitě, že po propuštění z nemocnice nevydrží doma sama – ať s nohou nebo bez ní. I když bez ní to bude asi o poznání smutnější. Každopádně víte, že budete mámě po propuštění vařit čaje, pomáhat s přesunem po bytě, nosit jídlo, převazovat rány, dopravovat zřejmě denně k lékaři. Ale nevíte, jestli ji propustí za týden nebo za měsíc a nevíte, jestli budete muset být 24 h doma jako pečovatel, nebo se můžete alespoň na 4 hodiny nechat zaměstnat. A tohle není moc kompatibilní s jakýmkoli normálním pracovním závazkem. Čekala jsem na vyjádření lékařů do prosince, pak si začala shánět něco s minimálním úvazkem. A tak se stalo, že jsem byla ve finále ráda za alespoň nějakou práci na černo, za 150 Kč na hodinu, na dva až tři dny dopoledne, protože jsem doufala, že se máma bez mé přítomnosti ty dvě tři dopoledne nějak obstará, že to vydrží. Protože 150 Kč na hodinu je prostě lepší než nic. Není to má profese, není to můj šálek kávy, ale je to kousek od domu. Takže značka ideál, kdyby máma něco potřebovala. Doběhnu za 12 minut. Mám to změřený. Tedy chůzí – já neběhám. Nikdy neběhám. Nedobíhám ani tramvaj, to by mě švihlo. 

A vracíme se na začátek dne prvního. Když manžel po 14 dnech v tomhle dreamjob vyhlásí karanténu, řeknete jen „do prdele“. Už vidím, jak pan doktor vybavený štítem na obličej, štítem před klienta, dezinfekcí a jednorázovými rukavicemi narvanými v koupelně, u karantény nové asistentky jen zdvořile poznamená, že počká na konec izolace a nevezme si novou (a hlavně zdravou a nerizikovou) posilu. Tento pan doktor by byl schopný vypít preventivně deci Sava, pokud by náhodou i moje testy vyšly pozitivně (ne, není to doktor medicíny). Takže práce, kterou člověk po několikatýdenním marným hledání přece jen našel, a tak nějak zapadala do jeho blbej a dost okleštěných možností, je v háji. Super.

K tomu máte zkušenost s karanténou č. 1, takže víte, že máte jen tři pokoje (jasně, že jsme si toho všimli už při koupi bytu, ale kdo před deseti lety předpokládal, že budeme doma víc než kdekoli jinde), dvě děti, z nichž jedno je na online výuce jako student gymplu cca do tří až čtyř, a manžela, který je učitelem a zástupcem základky, takže online asi do čtyř. Jeden pokoj gymplák, jeden pokoj úča a jeden pokoj propojený s kuchyní já a čtyřletá dcera. Ta se cítí být chlapcem. I přes kudrnatý vlas a jasné známky v rozkroku popírá fakt, že je holka. V kombinéze požárníka Sama hasí požáry auťáků a letadel (víte, jak to zní, když do sebe dvacetkrát za sebou narazí dva kovový angličáci?). Když mluví, skáče u toho, nebo oblejzá nějaký nábytek. V poslední době si dost oblíbila i skoky přes švihadlo. To je neohleduplné k sousedům. My jsme si sice nechaly udělat podlahu za 70 tisíc, která měla mít i zvukovou izolaci, ale nějak to nefunguje. Takže i když je pod námi strašně prima důchodkyně (s dobrým sluchem), ruch se nehodí, – zrovna jí umírá manžel. A není moc dobrý skákat jim nad hlavou tak, že se třepe i lustr. On jim pak začne štěkat pes a uklidní ho jen procházkou. O holi. Po operaci kolene. A výtah teď víc nejezdí, než jezdí. Jsme v šestém patře. 

Dcera je bezesporu velmi pohybově nadaná, ale rozhodně není tichá. Nebo alespoň netemperamentní. Ale jak je vidno, ryze kvůli dobrým sousedským vztahům a notné nutné dávce solidarity by bylo dobrý ji teď udržet u něčeho klidnějšího. A ona pozornost udrží, to jo. Ale to u ní člověk musí sedět a vymýšlet nějaký úkol. Úkoly ona moc ráda. Jenomže ti v ložnici a dětským pokoji zase rádi obědvají a taky mají rádi klid. Protože když učí pan učitel, téměř se díky spolehlivé izolaci panelových bytů nedá spláchnout záchod. Děti se pak při distanční výuce ptají na všelicos a nepůsobí to dobře. Jako kdyby učitelé taky nebyli jen lidi mající své rodiny (vč. malých dětí) a žijící v panelových bytech. Je to tak, že když máte doma učitele na distanční výuce, romantika to rozhodně není. Je to pravý opak. Je to omezující, – v pouštění muziky, hraní si, pohybu po bytě, prostě ve všem. A pro všechny. V karanténě se zodpovědným pedagogem tedy nejčastěji děláte „psst“.  Kromě toho samozřejmě vaříte, perete, dezinfikujete, co se dá (protože nesmíme zapomenout, že úča je pozitivní), chystáte čajíčky (protože mu není dobře), věšíte prádlo, nebo ho sklízíte, otíráte povrchy atd. Prostě děláte všechno, abyste se nenakazili, nebo se znovu nenakazily děti. A u toho se snažíte krotit tu čtyřletou transku a dělat ji program, ideálně s tichými úkoly. No, pardon, ale tohle je moc i na Wonder Women. Manželova ohláška desetidenní příležitosti pro stmelení rodiny nebyla přijata pozitivně ze zjevných důvodů. Navíc Rohlik hned první den karantény nedovezl víno. Jakože to mám dát bez chlastu? Ani náhodou!