Stručně. Hledám jak blbá freehosting. Je jich taková mrť, že se po hodině pátrání vracím na cestu, která mi přijde nejjednodušší – na WordPress. Už druhý den přemýšlím o názvu. Word, do kterého jsem se začala z druhé karantény vypisovat, jsem nazvala „koronamadr.hovno.nic“. Koronamadr se mi líbí. Je to lomítko. Korona časy vytvořily svižně, rychle a s jistou elegancí šavle puklinu mezi dobou před a po pandemii. Alespoň u mě. Nic není stejný. Pořád zlámaná rodina (ne, teď nemyslím máti a její nohu), neustálé izolace – na jaře 2020 pryč z Prahy s mladším děckem, na podzim separace sociální v první karanténě, teď v lednu snad odloučení od všeho a všech v rámci karantény druhé. A do toho statut víc nezaměstnané než pracující. Nic není jako před rokem. Ani já. Je ze mě koronamadr. Bude to příznačnej název pro osobní blog. Lopotím se s ním dvě hodiny. Přecenila jsem své schopnosti. Došlo mi, že měnit šablony nebo je upravovat moc neumím, že je to něco úplně jiného než jen lít obsah. Nechávám to pro dnešek ležet, nastavím jen základ a píšu si zase do wordu. Došla jsem do fáze, kdy mě pokusy o plný porozumění anglickej instruktážních videí rozezlívají. Ne že bych byla úplnej AJ trotl, ale moje B dvojka na plynulej akcent nestačí. Musím si to dávkovat. 

Od rána je na nohou i Majda. Ta mimochodem zjistila, že píšu blog, přečetla si ho a hned po „máš to dobrý“ přišla věta „Proč tam toho o mě není víc?“. Milá dcero, bude. Dneska jsi nespinkala do dvanácti nebo do půl jedné, jak je u tebe zvykem, ale z postele jsem tě natřikrát vykopala už ve čtvrt na deset. Hned po půl hodině na to, jsem na tebe řvala „Drž hubu, ty hajzle!“. To bylo už podruhé za posledních 14 dní. Proč? Protože jsi mi neporozuměla, co je záclona. Vysvětlení: Táta dnes slaví 43. narozeniny. Každé narozeniny prožíváme ve velkým stylu. Rodinná párty s balónky, girlandami, žrádlem, dary a muzikou. Tak to má být. Jsem holka z Moravy a on je veselej Pražák. Vy, naše děti, jste někde mezi – nádherně promíchaný. Já mít váš genom, tak bych zkoušela mávat křídly, který nejdou jenom vidět. Ale k věci. Už vykopání z postele stálo nervy. Poprosila jsem tě, abys vyzdobila jako vždy obývák. Pověsila ty balónky, girlandy a kdo ví, co ještě. Tvá rozevlátá snídaně, u níž hodiny ukrajovaly čas do okamžiku, kdy se probudí i tvůj otec (a hovno nazlobeného uvidí), mi v hlavě vyprodukovala spoustu, ale opravdu spoustu popudlivých myšlenek, které jsem si ale disciplinovaně nechala pro sebe. Pozorovala jsem tě s mobilem v ruce a snídaní z jahod před sebou a řekla si, že užitečnější bude, když ti všechny ozdoby připravím až pod nos. Otevřela jsem naši bednu s ozdobami a na stůl, u něhož jsi papala, ti vyskládala výzdobu. Poté, co jsem po tobě odklidila peřiny, jsem otevřela úložný prostor v sedačce, a i z něj jsem ti přímo před tebe na stůl vyskládala lampióny a pinatu. Pak jsem šla do kuchyně a začala chystat jídlo a u toho se tě zeptala, jestli by si mohla hejbnout zadkem. Po tvém „Ježíš, dyť už jdu“ jsi se skutečně zvedla. Vlastně nezvedla. Prohlédla sis, co jsem před tebe nachystala a zeptala se „A jak to jako asi mám dát dohromady?“. Myslela si tím, jak máš zkompletovat 3D girlandu a pinatu. Osvětlila jsem ti, že budeš muset vzít oboustrannou lepící pásku, kterou jsem ti zapomněla nachystat před nos, a slepit to dohromady. „Ty vole“ zaznělo ještě vcelku neškodně, a hlavně současně s tím se tvá krásná prdelka přesunula pro obstarání všeho potřebného do kuchyně. Pak ses na chvíli cvakla na kuchyňské lince, u které jsem ještě před chvílí začala dělat jídlo, a snažila se girlandu dát dohromady tam, abys nemusela dělat moc kroků ke stolu do obýváku. Pochopila jsem rizikovost situace a z kuchyně vysmahla. Oběd počká. Koneckonců měly být jen slavností palačinky s jahodami, pokud po tvé snídani nějaké zbyly (a nejsem Maruška, co by si mohla odskočit ke dvanácti měsíčkům), které se dělají pro naši famílii hodinu. Slepila jsi, co jsi slepila. Hezky jsi to slepila. Hodiny ukazovaly půl jedenácté a ty jsi konečně vystoupala do výšin naší garnýže a začala navazovat ozdoby.

Ha a tady je nutný zásek. Naše záclony přes šestimetrovou balkónovou stěnu jsou děleny na čtyři kusy a tyto kusy visí na struně. Záclonová struna vlevo je v háji. Nějakej trotl ji totiž rupl. Stalo se to tak, že na tuto strunu byla přivázána nějaká ozdoba a nějaký vůl za ni tahal ve snaze posunout ji tak dlouho, až struna praskla. Tvůj otec na to tenkrát správně řekl, že je to v prdeli a dodal, že spravit to nepůjde. Já jsem to spravila. Ale není to moc dobrá práce. Záclony na tom sice visí už léta, ale bylo by dobrý přímo na strunu už nic nevěšet. Ozdoby se striktně věší pouze na záclony, respektive na záclonové kroužky. Ty umožňují volný pohyb po struně i samotným ozdobám, lépe se s tím manipuluje a celkově je to prostě schůdnější řešení slavnostní výzdoby. Tobě, milá Madlenko, jsem ve chvíli, kdy jsem zděšeně pozorovala, jak vážeš girlandu s devíti balónky přímo na strunu, 2x vcelku krotce, mírným hlasem a s vědomím, že nemusíš být s vratkostí naší levé struny seznámena (tyhle věci vy pouštíte z hlavy hned potom, co je vyřeším), řekla, abys pověsila ozdobu rovnou na záclonu. „To věším na záclonu,“ zaznělo poprvé. „Ti říkám, že to věším za záclonu! Co to asi je? Záclona, ne?!“ zařvala jsi na mě podruhé a zatahala přitom za strunu. A to už se přetrhla nádrž. „Drž hubu, ty hajzle!“ vyjelo mi z pusy hned z několika důvodů. „To, co držíš je struna, ne záclona! A co na mě řveš?!“

Strhla se mela. Ty jsi praštila ozdobou, ale moc se ti to nepovedlo, protože jeden její konec už byl přivázaný a nemohla jsi tedy dosáhnout kýženého efektu a zdrhla jsi na záchod s mobilem. Důvody: Milá zlatá, tvé reakce v poslední době, jsou jak reakce čertíka v krabičce. Ilustrativně na tomto příkladu. Prudíš celý ráno. Ale dobrý. Jsi puberťák, máš nárok. Ti taky neříkám, že prudíš, nejsem blbá. Pak ti člověk vcelku normálně řekne, jak a co máš udělat. A ty ve své ješitnosti nejen nejsi schopna připustit, že něco děláš blbě, ale ještě k tomu máš potřebu svou domnělou pravdu prezentovat velmi hlasitým a drzým tónem matce, u který ti snadněji projde deci vína, než zvýšený hlas a přidrzlá intonace. Takových situací se v poslední době objevilo více. A já přišla na to, že když zvolím zcela neočekávanou reakci – tvrdou, nekompromisní, nepromíjející, ráznou, a přitom křišťálově jasnou – nezmůžeš se naštěstí na odpověď, pochopíš, že tohle bylo moc a nebudeš se tak, jako to máš obvykle ve zvyku, jakkoli hájit. Máš příšerný bránící se verbální elaboráty. To není skoro k přežití. „Drž hubu, hajzle“ se ukázalo jako ideální prostředek splňující účel výše. Ale neznamená to, že bych si o tobě myslela, že jsi hajzl, nebo na tebe chtěla být sprostá. 

Sedly jsme si, vysvětlila jsem ti tenhle důvod, přiznala jsi chybu i svou popudlivost posledních dní (věř mi, zrovna já pro ni mám obří pochopení), projevila jsi snahu krotit se a více přemýšlet. Já ti slíbila, že už ti nebudu říkat „hajzle“ a že zkusím vyřadit i to „drž hubu“, protože jsem ti přiznala, že si taky myslím, že už je to asi moc. Ujistila jsem tě, že jsi milovaná, obdivovaná, jsem na tebe hrdá, považuji tě za unikátní (v mnoha směrech) a objaly jsme se. Tolik k tobě. Já myslím, že to je velkej kus textu. Píšu ho nakonec rovnou ve WordPressu – můžeš mít proto takový malý pocit unikátnosti – jsi hlavní hrdinkou prvního příspěvku přímo v redakčním systému, který se tvá matka učí ovládat. Doufám, že teď už k remcání nebude důvod. 

Na oslavě se naše ranní roztržka nepodepsala. Marek vstal sice trošku dřív, než jsme měly vše nachystané, ale Majda i já jsme na něj zařvaly „Zalez!“ a on zalezl. My v klidu dokončily to, co jsme kvůli hádce nestihly, vzaly jsme si do rukou hudební nástroje a zašly pro tatínka. Ačkoli neumím hrát na kytaru, zabrnkala jsem mu „Táta má dnes narozeniny“. Myslím, že jisté neladění ani rytmu, ani akordů (tedy náhodného mačkání strun) a kdo ví čeho, dodalo našemu zpěvavému blahopřání sladký nádech originálního poetična. S těmi falešnými tóny se k Markovi dostalo tolik lásky, až mu z toho zvlhla rouška. Oslavu jsme si užili. A můj muž, i přes své slavení, dopřál mému sebevzdělávání a pokusům o sestavení vlastního blogu a psaní, celé čtyři hodiny! Přijmul fakt, že prostě musím, okolnosti neokolnosti a já jsem vděčná. Vlastně obdaroval on mě, ani to neví. Neví, jak krásným prezentem je pro mě jeho pochopení, že bez času pro sebe to nepůjde. Dopřává mi ho plnými doušky a já mu děkuji.

A nakonec to stručný není.