V úterý ráno píše paní, od které jsme si chtěli koupit židli, že nám ji přiveze. Prodej jsme projednávali už týden před karanténou. Paní je někde z Jinonic, židle výstavní, nádherný ohýbaný dřevo za osm stovek. Celý týden se manžel kvůli práci pro židli nestihl stavit. Paní už na Marketplace snížila cenu z osmi na šest set. V pátek jsem ji psala, že jsme bohužel v karanténě, pochopím prodej, ačkoli mě velmi potěší, pokud počká, protože jsme ze židle celý paf a rádi bychom ji u nás v obýváku omývali a s láskou leštili. Paní naložila židli do auta a za snížených šest stovek dovezla. Pokoušela jsem se jí vnutit alespoň sto padesát korun navíc za dopravu. Nepřipadalo v úvahu. 

I tenhle počin beru jako dobrodění. A tak si říkám, že nezůstanu pozadu a otevírám apku Damejidlo.  Přítelkyni, která mi jezdí za maminkou, objednávám dortík a čtyři chlebíčky. Mňamy mňamy oplata. Sichruju si s jejím mužem čas doručení, on objednávku převezme, aby to dobro mělo i nádech pořádného překvapení. Překvapení to je. O hodinu a čtvrt se dozvídám, že objednávka nedorazila a její dodání už není možné. Byla kvůli hygienickým standardům zlikvidována. Nevěřím poskládané abecedě na chatu s operátorkou z Damejidlo. Kamarádovi vypadl v době doručování signál, nikdo se mu nedovolal. Na zpětné volání jen o sedm minut později ale nikdo nereagoval, tak čau. Nemá smysl zacházet do větších podrobností, ale karma se otočila. Místo všeobjímajícího dobra mě naplnil strašnej vztek a v něm jsem napsala mail nejen na podporu Damejidlo, ale i na Ovocný Světozor, odkud měly dobroty přijít, přidala jsem negativní post na FB Damejidlo a na svůj profil. Snažila jsem ve vzteku nevést mé řádky, ale zůstat věcná. Řešení se nedostavilo, vypadalo to na utopený peníz. Řekla jsem si, že dobrý úmysl je někdy víc než sousto v hubě, zavolala kamarádce a o svém překvapení se všemi peripetiemi ji informovala. Poděkovala tak hezky, jako by se jí malinový dortík zrovna rozpouštěl v puse. To mě upokojilo. Na cigáru jsem si uvědomila, že mě na celé situaci nejvíc trýznil asi fakt, že jsem za své peníze nemohla říct díky tak, jako jsem chtěla. Ale teď už je to v pořádku – řekla jsem vše a udělala radost. Co mi teda chybí? Spravedlnost? Uznání, že někdo na straně dodavatele něco podělal? Měla bych větší míru tolerance a smíření, kdybych nebyla v karanténě a mohla se projít? Byla bych méně podrážděná, kdyby mě můj muž mohl konečně pomilovat? Vagína mi za chvílí zaroste mechem. Co je kovid pozitivní, tak si samozřejmě tělní tekutiny nevyměňujeme, ale ani před kovidem to s naší sexuální výkoností nebyla žádná hitparáda. Nebo to nebyla hitparáda jen se mnou? Co mi teda nejvíc chybí a proč vystřeluju jako čertík z krabičky?

Když jsem přišla z ciginy, zeptala jsem se mého muže, co mu aktuálně schází? „Sníh,“ řekl. Si dělá prdel, ne?! „Mě tvoje přítomnost v ložnici. Tvoje objetí.“ V duchu jsem ve výčtu pokračovala: „Tvůj dech, i přestože je často nehezky cítit. Tvá pohotovost, se kterou zareaguješ na nečekané noční zvuky, když už tě probudí (Většinou tě neprobudí. Ale stejně mi chybí.). Chybí mi zatížení druhé strany manželské postele. Chybí mi to vědění, že tam jsi. Ta samozřejmost, že tam jsi. A ty, ty vole, řekneš SNÍH!“ Moc dobře si uvědomuju rozdílnost myšlení mužů a žen. Jsem si vědoma důležitosti myšlenkových pochodů, které k našim odpovědím vedly. Vím, že bych byla nespravedlivá, kdybych jeho sníh považovala za zrádné málo. Ale i přes to vědění mě to nasralo. 

Stejně jako zamítavá odpověď na výběrové řízení, do nějž se se před dvěma dny zapojila. Vlastně mě ani tak nepřekvapuje, že mě zase někdo odmítl. Spíš si říkám, kde je zakopanej pes. Neumím identifikovat problém. V první vlně neúspěšných pokusů na podzim jsem za pomoci personální agentury vyšperkovala vizuální stránku CV. Napsala jsem personálce článek na blog, oni mi za to poradili, co zlepšit v sebeprezentaci, co bylo v CV a motivačním dopise kritické, nebo spíš neatraktivní. Vím, že jsem salámista a sebeprezentaci zmáklou nemám. Rady profíků se hodily. Díky nutnosti provést změny jsem měla možnost seznámit se s Canvou a zablbnout si v ní. Měla jsem radost, že jsem se v ní jakž takž naučila něco vytvářet a vyšperkovala nejen pracovní dokumenty, ale i soukromý věci. Canva mě baví. Ale ani po upgradu CV a šablony dopisů nemám pocit, že by odezva byla vyšší. Jsem v hledání méně intenzivní. Za celou dobu karantény jsem odepsala jen třema potenciálním zaměstnavatelům, ale aby mi hned po dvou dnech přišlo zamítnutí, to se asi nestalo. Museli mě vyřadit hned na začátku. Ale proč? Neumím říct, co chybí. A mou analytickou povahu to rozčiluje. Zpětně vnímám jako problém moji ignoraci všech certifikátů ze školení a neshromažďování materiálů, které bych mohla pro sebeprezentaci použít. Vždycky jsem tvrdila, že je mi úplně k ničemu schovávat si pracovní věci, otisknutý články, diplomy, certifikáty, vytvořený práce. Působilo to na mě, jako bych je archivací chtěla povýšit na významné životní artefakty, které je potřeba oprašovat, a přišlo mi to trapný, nedůležitý, možná i trochu idiotský. Vždyť skutečný život je o jiných než pracovních hodnotách. A to, co mám v hlavě, mi nikdo nevezme. Jenomže tohle životní ladění odpovídalo době, kdy jsem byla trvale a šťastně zaměstnaná. Teď poměrně naléhavě postrádám cokoli, co by bylo možný nahrát na LinkedIN a říct „Tak tohle mám za sebou.“ Smůla, no. 

Což ale začít pracovat na něčem novém? Můj největší nepřítel je čas. Mám pocit, že i na odpovědi na tři pracovní inzeráty jsem si musela u rodiny vydobýt speciální volno. Všechno nachystat, vyčkat, až všichni budou mít své povinnosti za sebou a pak přesně načasovat, že od 17 do 18,30h budu jen a pouze na PC a potřebuju klid. A i tahle hodina a půl mi přišla jako naprostý minimum pro tři inzeráty. I přesto full rodinej servis předem a jasnej timing se stávalo, že mě Rozálka tahala za paži a Majda se dožadovala večeře. Nechápu. Jak bych mohla začít pracovat na něčem soustředěném, sebeprezentujícím? Potřebuju čas už jen na to, abych něco vymyslela. Ačkoli mám čas na tohle psaní. Jde mi to rychle a psaní nevyžaduje takovou mozkovou kapacitu jako odpovědět zodpovědně na inzerát s pracovní nabídkou. Taky mi u psaní těhle kydů nevadí vyrušení nebo hluk, tak jako u pracovních záležitostí. Musím se nejprve zamyslet nad vlastní organizací času a pak se zkoušet posouvat dál. Nekompromisně. Disciplinovaně. Organizovaně.