Z repráčku na kuchyňské lince se ozývá Baker Street od Undercover a hned na to i Dario G. a jiné pecky z devadesátek. Nesnáším devadesátky. Když je hrávaly v diskoklubu Madonna na kolejích kousek od nás, měla jsem chuť řvát na dýdžeje, že je asi úplně vylízanej a ať si pustí MTV. Teď si ale cíleně zvyšuju šance na pozitivnější vnímání světa a tohle mi padlo do ucha. Docela to funguje. Když mi Rozálka navrhne, abychom si zatancovaly, i přes svůj momentální odpor k pohybu souhlasím a endorfiny vyplavené z vrtění se do rytmu dokonce fungují. Páni, já se asi cítím šťastná. Tančíme a mám tolik energie, že sundám i záclony, ze kterých se na nábytku usadí drobná vrstva prachu. No jo, už to chtělo. Slunce svítí jako divé, osvětluje čmouhy na oknech a mě vůbec nevadí vzít kýbl a hadr a začít je drhnout. Rozálka nadšeně špígluje okenní tabulky papírovou utěrkou, vrtíme prdelkama, já odskakuju míchat oběd a svět je tak růžovoučkej, jak jen může být. Je neděle a rytmus devadesátkového štěstí asi Rozálce vytlačuje první mléčný zub z pusinky. „Mamííí, mě se kýve zub,“ ozvalo se po kousnutí do jablka. „Ukaž,“ kymácím jedničkou vpravo dole dovnitř a ven. „To je paráda! Tvůj první vypadnutej zub! To je skvělý. Běž to honem říct Majdě a tátovi!“ pobízím dítě ke vzbuzení dalších členů domácnosti a sdílení té velké události. 

Až když odběhne a křičí v jiných pokojích, napadá mě, jestli to není nějak brzy a pak taky, co teď s tím? Když vypadne zub, očekává se přítomnost Zoubkové víly. Když přijde Zoubková víla, očekává se, že něco za zub nechá pod polštářem. Zoubkovka není lakomá můra. „Mamííí, já dostanu od Zoubkové víly něco klásného pod poltáž. Asi tu minci, nebo náušnice, nebo plstýnek, nebo něco takovýho! Já se taaaak těším!“ Přemítání o očekávání má dcera naplnila. Očekává. A rozhodně se jí nedá říct, že i Zoubková víla je omezena sortimentem a rychlostí online supermarketu Rohlik. Nejsem matka mrcha. Držím své děti při magii a nadpřirozenu, co jen to jde. Jen co já teď s tím? Pro dlouhotrvající ranní štěstí jsem praktické otázky hodila za hlavu a odpověděla, jak se taky hrozně těším a jsem zvědavá, co ta víla asi donese. „Ona je strašně maličká, tak asi bude nosit i maličkatý věci,“ posichrovala jsem si případný zklamání. Maličkatý věci se pod polštářem lehce ztrácí, kdyby náhodou. 

Těsně před obědem jsem vytáhla kufřík Majdiných vzpomínek. Ano, schovávám si do něj i ty první zuby a psala jsem si k nim i data a okolnosti, za kterých vypadly. První Majdin zub vypadl těsně po tom, co se ve druhém ročníku školky zuřivě líbala na záchodě s Kubíkem a zablokovali ho pro další použití. Učitelky chápavě dětem poskytly soukromí, ale když už se to nedalo vydržet, jejich lásku pro tento okamžik zpřetrhaly a šly se normálně vyčůrat. To byl červen 2010. Majdě bylo čerstvých pět. Rozálka je tedy půl roku dopředu. Zatím jen v tom. Zatím se s nikým nikde zuřivě nelíbila, záchod nezablokovala, ani neumí násobit dvěma, nebo se podepsat. Což Majda, jak jsem si zaznamenanými vzpomínkami připomněla, uměla. Cíleně jsme k těmto dovednostem Rozálku nevedli. Majda je sice úžasná a chytrá a úspěšná, ale ona ta její vyspělost není moc slučitelná s normálním životem puberťáka. Proto platíme šest stovek každé cca tři týdny za psychoterapeuta. Cílené nevedení předškolního dítěte k početním výkonům nebo alfabeta poznání vnímáme jako skvělou prevenci budoucích výdajů. 

Rozplýváme se nad kufříkem vzpomínek, od kterého Rozálka odskakuje k zrcadlu a zkoumá své první vyklání. Mě osvítí dobrota uplynulých dní a v odpoledních hodinách píšu skvělým sousedkám, jaké štěstí nás to potkalo. Na stručně návodné otázky týkající se štědrosti Zoubkové víly a omezení v karanténě odpovídají činy. Krásnými činy. Za dveřmi bytu se postupně objevují pexeso, kinder vajíčko, stříbrná krabička s čokoládovou mincí a malinkými třešničkami do uší. Jsou to poklady. Píšu holkám, kolik dobra se mi v posledních dnech ukázalo, a že je to báječný a libujeme si nad tím poznáním a ony mi do mesíka pošlou zprávu, že se mi vrací, jaká jsem. A já už podruhé za dva dny skoro bulím. Vidí mě lépe než já samu sebe. Zamýšlím se. Jsou druhou a třetí osobou v řadě, která mi za poslední dva dny připomíná, že i já mám dobré nitro. Váhám. Ještě včera jsem psala, že je na čase být sobec. Přemýšlím. Finální defilé myšlenkových proudů končí závěrem, že asi budu dobrý člověk a vůbec se to nevylučuje s potřebou být taky někdy sobec. Je to myšlenka se zištným kontextem, ale rozlévá po mých energetických drahách pocit uklidnění a lásky k sobě samé. Když mi pak navečer zavolá teta, že Dášenka je cajk, pěkně kadí i žere, zdá se, že je svět báječný místo.