Jsou pololetní prázdniny, Majda zase spí až do dvanácti. Marek vlastně taky. Konečně má možnost se dospat a práce ho nezvedá z postele příliš brzo. Hra na honěnou s autem byla vylepšená samotnou Rozálkou. Už sedí v křesle s ovladačem v ruce a honí ona mě. Ale protože jsem vykázala neuvěřitelnou schopnost nenechat se chytit, zavázala jsem si oči šátkem a zběsile poskakovala v obýváku tak, abych autu dala co nejmenší šanci na mé lapení. Tenhle upgrade bavil nás obě. Kupodivu. Už jsem psala, že neběhám? Nikdy neběhám? Tak já obvykle ani nikdy neskáču. Debilně se mi u toho třepou prsa. Dneska jsem udělala velkou výjimku a vypadá to, že ji udělám i příště. Překvapivě.

Nečekaná je i má ztráta dvou kilíček. Suma sumárum nic nedělám, mám nadváhu, ale ani mi to nevadí. Nemám se sebou problém, teda do té doby, než začnu pátrat po detailech. BMI kalkulačka identifikovala mou nadváhu jen jako lehkou, ale pak určila ideální váhu o 27 kilo menší, než jakou mám teď, a z toho jsem se málem dostala do deprese. To jsou přesně detaily, které dokážou pokazit den. Ze dvou kilíček dole mám ale radost. Jupí, jupí – za každý kilo jednou. Možná oblíknu starý kalhoty. Vypadá to, že nežraní po nocích (to už jsem se sama před sebou cítila trochu jako prase) a omezení pečiva, nese své ovoce. Nebo že by to bylo těma hoňkama s Rozálkou? 

Dopolednem jsme se proskákaly za zvuků hudby. U devadesátkových a novějších songů jsme hrály i Ubongo. Pak přišel Marek a začal se mě při běžícím časovém limitu ptát, co je ta bílá pilulka v jeho misce. Dopoledne mi zkazil. Přijde mi neurvalé házet na mě dotazy ve chvíli, kdy se zrníčka přesýpacích hodin neúprosně poddávají gravitaci. Čas běží a nemám prostor věnovat mu pozornost. Ubongo je o soustředění a rychlosti. „Vitamin,“ odsekla jsem. Když se zrnka dosypala, otočila jsem hlavu a popsala mu, co v misce, kterou mu od začátku karantény chystám, má. Vysvětlila jsem mu, že některé léky došly, stejné balení nebylo, takže místo jedné pilule tisícovky vitamínu C má dvě pětistovky atd. Jako by to nebylo jedno. Od začátku karantény prostě ďobe, co mu dám. Jasně že s vysvětlením. Ale stejně si to nezapamatuje. A sám by si ani ty vitaminy nevzal. Náhlý zájem o změnu v misce mi proto přijde naprosto bezpředmětný. Jeho načasování jako naschvál. Ale nevyjížděla jsem, nechala jsem to bejt, třeba ho osvítilo a fakt se zajímal o to, co má sníst. 

Z repráčku se dál točily staré fláky. Po pár partiích Ubonga Rozálka ztratila pozornost. Odhopkala k jiné činnosti a já se soustředila na smetanové kotlety v kuchyni. Všechno by bylo dobrý, kdyby Marek, i přes hudbu linoucí se z kuchyně, nezačal drnkat na kytaru. Úplně jinej song ke všemu. Proč? Metr a půl od repráčku? Možná to není naschvál. Možná mu nevhodnost nedocvakává. „Marku, já si pouštím muziku a kytara to dost ruší.“ Ani, nezvedl hlavu, nepřestal hrát, jednoduše pokračoval. „Hele, ale já ti taky nepouštím jiné songy, když si vyhráváš. Přijde mi to dost neohleduplný.“ Nic. „Ty vole, no, tak já to vypnu. Ale sere mě to úplně stejně, jako když mi pokládáš nesmyslný otázky ve chvíli, kdy mi běží časovej limit u Ubonga. To je fakt na hovno.“ Vypnula jsem reprák, hodila na sebe bundu, šla si na balkón bafnout a trochu se vyklidnit. Dohru to nemělo. Prostě jedna dopolední nepříjemná epizodka, kterou trochu zmírnila pochvala za skvělej oběd.

Manželství je občas dost vratká diplomatická disciplína. Marek jí zvládá bez vulgarismů. Snad jen jednou v životě mi řekl, že jsem kráva. Vrchol jeho sprostosti. Jeho chování je však neurvalé často. Nebo mě se to tak jeví. Věřím, že v mnoha situacích se nejedná o záměr. Stejně často však o záměru nepochybuju a promptně z pusy vychrlím gejzír sprosťáren, abych si ulevila. Byly doby, kdy jsem se zařekla nebýt sprostá před dětmi, ale nejsem schopná se ovládnout. Nemám disciplínu. Doma nemám disciplínu. Zvláštní je, že mimo bytovou jednotku jazyk ovládám vcelku obstojně a velmi často dokážu působit ohromně kultivovaně. A není to nijak strojený, prostě je to mé druhé pracovní já. Stejně přirozené jako to první. Ale je to trošku divný. Jednou mi jeden můj báječný šéf řekl, jak ho to děsí. Jak mé dvě striktní dělení na soukromou a pracovní osobu působí téměř bipolárně nebo schizofrenicky. Já jsem se mu smála, protože o své duševní zdraví nemám obavy. 

Odpoledne klikla SMS z nadačního fondu. Děkují za zprávu, po neděli, nejpozději ve středu dají vědět, zde mě vybrali. Přepadl mě strach, že to neklapne. To je blbý znamení. U rodiny jsem si vydobyla další volné odpoledne. Chtěla jsem pokračovat ve vzdělávání se a tréninku. Včera jsem jen psala. Předala jsem čistou kuchyň a voňavé dítě s plným pupkem Markovi a pustila video o nové hitovce sociálních sítí Clubhouse.

Mám už nějaký ten den jasno. Potřebuju posílit znalost WordPressu a sociálních sítí a možná i Canvy, případně Photoshopu. To všechno se dá skloubit, pokud se pustím do vlastního blogu. Kdysi jsem blog měla, ale zapomněla jsem k němu heslo. Moc mi to nevadilo. Smála jsem se tomu. Dokud jsem nepřišla o pracovní adresu, na kterou byl blog navázanej, a heslo tak nebylo možný vygenerovat znovu. Ale vlastně mě to nemrzí. Měl to být blog pro mého muže. Chtěla jsem mu ho dát třeba za dvacet třicet let a říct „takhle jsem to cejtila“. Nepláču. Stalo se. Poučení skoro žádný.

Zavírám PC, ale večer se k němu ještě vracím. Rozálčin zoubek vypadl. Vlastně byl vytrhnut. Byl to můj první vytržený mléčný zub z cizí pusy a byla to hračka. Rozálka měla obrovskou radost, kterou potřebovala sdílet. Poslaly jsme foto na FB, babičkám a dědovi, strejdům, kamarádovi do čtvrtého i třetího patra. Rozálka toužila po kontaktu i s učitelkami, ale tam bohužel spojení nemám. Říkala, že vydrží do pondělí, kdy by už mohla do školky. Ze zoubku se stala velká sláva večera. Byl uložen do maličkého přívěšku na krk. S přívěškem Róza chrastila, aby se ujistila, že je zub stále uvnitř, ačkoli ji celou dobu visel na krku. Hrdě se prohlížela v zrcadle, hodnotila své šišlání slovy „To je doblý, vůbec mi nedělá potíše mluvit,“ a její štěstí a pýcha na sebe samu byly tak obrovský a všudypřítomný, že se člověku zdálo, že už to není prcek. Zase. Nedávno jsme fotili její první prořezávající se mléčný zub, dneska fotíme, jak vypadává. A to mám v živé paměti první vypadávání mléčného chrupu u první dcery. Je to emočně náročný večer. Ale je naplněný láskou a energií, která mi zase do ruky vrazila žehličku. Už to s tou iniciativou převzít manželovi povinnosti a nechat jej oddychnout přeháním. Slíbím si, že tohle je moje poslední žehlení na dlouhou dobu. Mám ostatně plán na produktivnější činnosti.