V pátek má Marek narozeniny. Čtyřicáté třetí. Ale věk je číslo. Duší je kluk. Po příchodu domů z práce se nejčastěji stává třetím dítětem. Divoce pobíhá se svou smečkou po bytě, všichni tři křičí, perou se, nebo rámusí na kytaru. Následkem sice je, že u dětí nemá takovou autoritu jako já, ale co je autorita? Že mě děti více poslouchají? Není hodnotnější společný smích a divoký plameny v očích? Teď se jeho dětinskost moc neukazuje. Je ještě pořád vyčerpanej, upracovanej, schlíplej, polehává a čeká, kdo mu co donese. Nesálá tak z něj infantilní povaha, ale zřejmá je jen mladistvá skořápka.

I přes občas šedý vlas a vous je to kořen. Ženský po něm vždycky letěly a stejný jako ve dvaceti pěti je to i teď. Jeho atraktivita se dala krásně zúročit třeba na finančáku. Za těch 17 let, co jsme spolu, se ukázalo jako vynikající nápad posílat ho na úřady, zvláště po termínech nebo se špatně vyplněnými dokumenty. Nasadil kukuč, úsměv a vždycky odcházel s pořízenou. Když bylo potřeba nasadit těžší kalibr, vyfásl se sebou k byrokratickému šimlu i dítě. Jeho jemná povaha, diplomatické jednání a kultivovaný zevnějšek byly ve spojení s roztomilým děckem vždycky odzbrojující. Zvláště u úřednic těsně před padesátkou. Věk je u něj skutečně jen číslem. Číslem, jež se slaví. Takže jsme s Rozálkou dopoledne vyplnily výrobou odlitku její ručičky s roztaženými prsty tak, aby si na její dlaň mohl dávat třeba kancelářské svorky, nebo drobné, nebo gumy, nebo prostě něco. Je to natažená dlaň symbolizující dávání. Dáváme si mnoho. Každý v rodině ostatním členům dává hodně. 

Když už jsme byly tak kreativní u tátovýho dárku, rozhodly jsme se obdarovat i sousedky a jejich kluky. Všichni tři jsou stejnýho věku a chodí do jedné třídy mateřské školky, kterou máme před barákem. Je to luxus. Když k tomu přihodím skvělé, mladé, aktivní, milé učitelky, pak máme se školkou vyhráno na celé čáře. Děti jsou nejen sousedé a spolužáci, ale i kámoši. Ve školce si spolu hrají, spinkají vedle sebe a když někdo ve školce chybí, solidárně truchlí. V době nemocí si posíláme videa, píšeme si, sdílíme a jak naše druhá karanténa ukázala, sousedky-kamarádky jsou připravené pomoci, stejně jako jejich děti. Takže jim s Rózou vytvoříme děkovné přívěšky na klíče nebo batůžky. 

Otevřela jsem bednu s výtvarnými potřebami. Rozálce padlo do oka fosforově růžové FIMO. Neměla jsem srdce ji ho nedopřát, ale stáří hmoty vyžadovalo půlhodinové zpracování s dětským olejíčkem, aby zase bylo tvárné. Bolely mě ruce. Rozálčina trpělivost a usilovné mačkání FIMA mě povzbuzovalo a přineslo své ovoce. Na konci našeho kreativního dopoledne vznikl medvídek a prasátko s písmeny D a F, aby kluci věděli, jak jejich jména začínají. Byly to identifikační přívěšky s pestrými korálky a spoustou lásky uvnitř. Protože jsem u míchání alginátu na výrobu formy pro tátu, odlévání sádrou a hnětení FIMO hmoty stihla i uvařit, vypadalo dopoledne vlastně perfektně. Rytmus dezinfekce všeho, na co Marek sáhne nebo co použije, už máme zmáklej. Všechno si po sobě čistí sám. I použité nádobí do roztoku Sava svědomitě odkládá a večer si ho meje. Je to skvělý – de facto pro mě jeho pozitivita nepředstavuje více práce. Vyjma praní a žehlení. Nabyla jsem dokonce pocitu, že se z čistění infikovaných povrchů stala samozřejmá činnost a on ji bere automaticky.

Damejidlo po poledni zareagovalo naprosto nečekaně a přispělo k blaženému pocitu. Nejen, že připsalo na můj účet voucher převyšující hodnotu mé nedodané objednávky, ale stejnou hodnotu přislíbilo připsat i kamarádům. Nejpodstatnější však bylo, že sesedlo ze sedla koně jedoucí po nastavených pracovních procesech, od nichž je to ke klikatým stezkám, po kterých se loudá zákazník, občas pořádně daleko, a jednoduše přiznalo, že v procesu dodání selhali. Přišel krásný pardon. A ten mě zase potěšil. Neváhala jsem a panu Holečkovi z Damejidlo jsem nejen poděkovala, ale i vystřihla poklonu. Zasloužil si ji. Nejenže si se situací zdárně poradil, ale zvolil perfektní rétoriku a jeho profesionální řešení (a teď nejde jen o ty vouchery) otočilo můj odchod od společnosti na heroický akviziční počin – má kamarádka si po vyslechnutí podrobností k řešení založila u Damejidlo učet. To si pochvalu zasloužilo. 

Rozálka už je druhý den zaseknutá v meziprostoru nemoc – zdraví. Teploty nemá, vlastně nekašle, z nosu ji jen občas vyteče vodnatá nudle, ale hlas má pořád zvláště uskřípnutý. Řekla jsem si, že ji pošlu s Majdou ven. Buď to Rozálku skolí, anebo jí procházka pomůže. Procházku povolenou mají, vynesou odpadky, roznesou po domě dárky sousedkám a jejich ratolestem, vyčistíme si všichni hlavy, ony se nadýchají čerstvého vzduchu a já budu mít klid na jasné plánování, co musím udělat. Oblékaly se neskutečně dlouho, pršelo, ale odcházely s radostí. A s rozkazem, aby se nevracely dříve než za hodinu. 

Měla jsem hodinu na procházení pracovních příležitostí. Vypadá to, že rodina začíná přivykat, že máma potřebuje svůj prostor. Toto trvalo. Stálo mě to naléhání, trochu direktivního nátlaku a je to tu. Hodina a půl jen na mě a comp. Paráda. Našla jsem dvě nabídky, na které jsem rovnou odepsala. Brala jsem to hopem. Procházet pracovní nabídky jsem si naplánovala alespoň 2x týdně. Druhej krok – psát. Cokoli. Procvičovat se. Každý den napsat alespoň něco. Nemusí to být šperk. Ale musí to být alespoň nějaký trénink. Píšu tohle. Splněno. Třetí – vzdělávat se. Do uší si pouštím podcasty na Spotify.

Marek mě u PC pozoroval a nabídl mi masáž nebo hlazení. Já ale chtěla čas využít jinak. Minuty ubíhaly, chtěla jsem dopsat den pátý, abych zmírnila skluz. Už tak je jasný, že nestihnu zapsat všechno. Chtěla jsem poslechnout podcast, i když i tady bylo jasné, že komplet to nebude. Odmítla jsem svého muže se stručným vysvětlením. Nic neřekl. Pochopil. Děkuji a vážím si toho.  

Slíbila jsem si, že holky vyhodím ven i zítra a normálně ho ojedu.