Rozálie (mladší) začala vykazovat známky nemoci. Chrchlá, hlas má akorát na nějaký rockový song a z nosu ji teče. Už před rokem jsem jí naučila pět Hudbu Praha a její Špinavý záda. Dlouho neuměla nasadit ten správnej feel, teď by song díky chraptění vystřihla přesně. Druhý den karantény ale tuhle rozkošnou dovednost neoceníte. První podezření na nějakou nemoc padlo už včera večer, považovala jsem to za hlas vyřvaný radostí nad faktem, že nejde do školky. „Já jsem tak smutnááá. Já nemůšu do kolky. To musíme být deset dní domáááááá!“ znělo bytem za jejího skákání na sedačce. Pozorovala jsem ji a chlácholila se „jen se neboj, ona půjde každý den se ségrou tak na hodinku na procházku“. Protože jsou holky cca dva měsíce po prodělaném kovidu, mají od lékařky povoleno chodit spolu ven. Nedružit se (to je mi srdečně jedno), ale hlavně zmiznout z bytu. Alespoň na hodinu. Jenže současný chrchlání není o Róziných hlasivkách, ale spíš o plicích. Vyhlídka na alespoň hodinu klidu je ta tam. Na PCR testy jsme já i Rozálka musely tak i tak, smířila jsem se s její pozitivitou už předem a naordinovala osm kapek Bromhexinu. Úča po dlouhé době ukázal svou genialitu a lék naordinoval na lžičku s cukrem. Dítě se tak alespoň blbě nešklebilo.  

Od rána si s Mařenou lezeme na nervy. Nějak se míjí naše myšlenkové proudy. On něco řekne, nějak to myslí a já si to přeberu přesně naopak. Stejně to má i on. Asi je v těch jízlivostech můj muž víc nevinně než já. Já ho stírám rychleji a bez jakékoliv snahy o pochopení čistě proto, že jsem sužovaná výhledem na Rozálčinu nemocnost (kterou budu řešit a kompenzovat jen já), rizikem ztráty blbé práce, vidinou na naprostou absenci jakéhokoliv času čistě pro sebe. Mám chuť být sobecká, vydobýt si svůj prostor. Jsem doma s přestávkami, které se zpětně jeví jako přespříliš krátké, 4,5 roku a už mi z toho hrabe. Na co už opravdu nemám elán, je být 24 hodin zavřená s rodinou, která by ze mě strhla i kůži jen proto, že oni pracují či studují a na mě je postarat se o ně. Nepřijde mi to fér. 

Kamarádka mi psala, jak ji naplňuje starat se o rodinný krb a třeba i zvelebovat hnízdo. Mě to taky bavilo – ještě v Rozálčiných třech letech jo. Všemi ve svém okolí jsem vnímána jako velmi pozitivní a kreativní a asi i inspirující. Neustále jsem vyráběla hračky a kulisy a dekorace a šperky a šila a vyšívala a kdo ví, co ještě. Po dvou pandemických obdobích, několika krátkodobých pracích, díky kterým jsem doma víc než dost, s mámou v nemocnici, které dvakrát týdně vařím a vozím do nemocnice domácí stravu, v bytě, ve kterém se všechno rozpadá, člověk v něm nemá soukromí, po zkušenostech s jednou prodělanou karanténou a aktuální druhou už mě ale nějaká péče o rodinu nebo nutnost něco vyspravit prostě jen zatěžuje. A že bych iniciativně čuměla na bílou stěnu (se šmouhami dětských ručiček) a říkala si, čím bych ji asi tak mohla zvelebit, tak to už vůbec ne. Jsem ráda, že mám dostatek síly na to, abych ty čmouhy špinavých dlaní statečně ignorovala. To je můj současný vrchol. 

K tomu mě dorazil ranní telefonát tety, která se mámě stará po dobu jejího léčení o psa, v němž mě informovala, že „pes je nějak nemocnej“ a ptala se, jak to budeme řešit. Množným číslem mě odsoudila ke společné odpovědnosti za zdravotní stav mámina miláčka a chtěla po mě řešení. Je nutný osvětlit, že maminka pasovala psa na příčku nejvyšší – nikdo z lidské rasy nesahá maltézáčkovi Dášence po kotníky. Docela to chápu – Dášenka je milé, poslušné zvířátko, které je roztomilé, vnímávé a lásku oplácí přirozeně. Vypadá to, že teta psa narvala rybou, protože mu chtěla dopřát a pes teď druhý den nic nežere. Co mám vymýšlet já? Vymyslela jsem ofocení očkovacího průkazu a poslání na mail, aby mohli ke zvěrolékaři. Doufám, že Dášenka nezemře a mě nebude vyčítána nízká míra participace. 

Ale pozor – v tomto idiotském rozpoložení přicházejí dvě velmi pozitivní události. Kamarádka ze čtvrtého patra při zjištění, že ne/došlo víno, nemeškala a hbitě mi donesla lahvinku z vlastních zásob. A moc dobrou. To je prostě pecka. Na otázku, kolik mám platit, odpověděla, že první lahvinka je v rámci zdravotního pojištění zdarma. Ani neví, jak mi rozsvítila den. Slzy dojetí pak vyloženě vyvolala nabídka mé druhé přítelkyně, která místo mě pojede zítra za mámou do nemocnice a přiveze ji pravidelnou dávku potřebných věcí. Nejenže matka dvou dětí půjde mojí mámě, jež v životě neviděla, nakoupit, rozmění peníze a vezme od ní špinavé prádlo. Ale tohle zlaté srdce ještě nabídne, že v týdnu místo mě uvaří vývar a do nemocnice ho odveze. To je na metál. A na ty slzy dojetí. Má drahá přítelkyně slova vděku odbyla větou „Ty bys to pro mě taky udělala“. A bylo to. Má pravdu – udělala. Jenom nevím, jestli teď. 

Třetí dobrá zpráva přichází záhy – v mobilu pípla SMS. Rozálka je negativní, stejně jako já. Wonder Woman držák! Nic to ale nemění na Rozálčině nemoci a nemožnosti jít ven. Jako matku mě těší, že to není kovid. Pokračuju s Bromhexinem. Přidávám víc cukru. Dítě už dokáže alkoholový odér léku identifikovat a u podávání se šklebí. To je třeba eliminovat. Šklebící dítě doma nikdo nechce, nedej Bože s nutností za dítětem se lžičkou medicíny pobíhat po bytě.  

Sobě na večer ordinuju místo jedné sklinky bílého rovnou čtyři. Má to dobrý, sousedka. Den dva končí, ve mně se to pere. V alkoholovém opojení si zkusím vsugerovat, že se musím regenerovat. Takhle to nejde. Nebudu čekat na ztrátu blbý práce. Zkusím si najít cokoli v oboru na normální pracovní smlouvu. Trochu bezohledně vůči zaměstnavateli, pokud vím, že po propuštění mámy budu muset na ošetřovačku. Ale situace je zlá. Nervy mi rupají hlavně z pocitu vlastního neuplatnění se, docházejí mi úspory (manžel jich má dost, ale nedělá mi dobře si o peníze říkat), potřebuju dělat něco produktivního i mimo naši bytovou jednotku, ať už to bude na jakkoli dlouho. A taky potřebuju sociální jistoty – odváděnou daň, zdravotní i sociální, prostě být normálně zaměstnaná. Nastal čas neohlížet se na to, jestli se můžu nějakému zaměstnavateli uvázat na krk – s nejasnou budoucí docházkou. Nastal čas být sobec.