Maminka křičí na tatínka, protože se pokakal. Já se taky někdy pokakám. Ale už jen málo často. Už jsem velká a skoro vždycky to vydržím. To když jsme někde na cestě a fakt se to nedá vydržet a není nikde záchod, ani tráva, nic, tak to je přece jasné, že za to nemůžu a pokakám se. Ale na mě maminka takhle nekřičí. Už je mi pět roků a chodím do školky, tam se nepokakávám, protože tam jsou malé záchodky, kam si můžu zajít. 

Ve školce se mi líbí. Vyhrála jsem i koloběžkový závod, asi tak před dvěma dny, nebo včera. Byla jsem třetí. Vím, že dva byli lepší, ale oni jeli na kole a já na tříkolce, takže jsem stejně vyhrála. Šlapala jsem strašně rychle, i když je mi ta tříkolka už malá a musím mít hrozně pokrčená kolena. Musím se soustředit a šlapat a šlapat. A to mi šlo. Takže jsem za odměnu dostala velikánskou čokoládovou medaili. Chtěla jsem si ji nechat. Nakonec jsem ji ale snědla, protože by se stejně zkazila, nebo roztekla. Nebo by se z ní klidně mohly stát malé rozlámané kousíčky, které by už tak dobře nechutnaly. A to se může stát strašně lehce. To stačí, aby na tu medaili třeba jen nechtíc někdo skočil. Klidně s rozběhem. Nebo kdyby spadla na zem z velikánské výšky, jako kdyby ji někdo pustil z třetího patra paneláku. A pak by na ni dole ještě skočil. To bylo rozhodně lepší ji sníst. To byla jediná jistota, že se s medailí nestane nic hrozného a že si ji budu moct užít úplně nejlíp právě tím, že si na ní hned pochutnám. 

Zbyl mi z ní zlatý obal. A mám i diplom, takže úplně celou medaili beztak nepotřebuju. U diplomu nebo obalu už se nemůže stát, že by se jen tak pokazily. Leda že by někdo, třeba bráchové, diplom chtěli schválně roztrhat, nebo rozmočit pliváním. Flustali by na něj tak dlouho, až by byl úplně mokrý a začal by se trhat a nikdo by vlastně ani nepoznal, co na něm bylo napsané – že jsem vyhrála. Nebo by ten obal od medaile zmačkali do úplně malinkaté kuličky, která by se pak nedala znovu rozbalit. A to ještě Bedřich klidně ty alobalové obaly smotané do kuličky pokouše v puse. Nechápu, co z toho má, ale myslím si, že asi potěšení. Diplom jsem teda pro jistotu dala mámě, ta ho hned schovala, a obal jsem si schovala zase já. Ale na tom obalu mi zase tak nezáleží. Hlavně, že jsem vyhrála a pochutnala jsem si. 

Maminka na tatínka křičí tak zvláštně. Když křičí na kluky, tak to většinou nějakou dobu trvá, než všechno řekne, a hlavně to řekne najednou. Křičí na ně proto, že oni už jsou velký, ale někdy se chovají jako malí. Třeba jim říká, aby neházeli topinky z okna, že se to nesmí, protože dole chodí lidi a vůbec, že dělat topinky na uhel prostě není dobré a že už vůbec nemají dělat topinky, když máma není doma. A když už, tak je rozhodně nenechávat na plotně tak dlouho, až se z nich při házení z okna stává zbraň, která strašně smrdí. A pak k tomu ještě maminka řekne nějaké sprosté slovo. Někdy je to „sakra“ a někdy „do prdele, já se na to tady fakt vyseru. To není normální!“  

Teď se ale maminka zlobí na tatínka a křičí na něj přerušovaně. Vždycky něco nahlas řekne, třeba „dobytku“ a pak zase mlčí, ale při tom chodí od koupelny do obýváku, kam se na chvíli posadí a jde vidět, že pevně tiskne zuby uvnitř pusy. Znamená to, že je opravdu hodně rozzlobená. Na tvářích ji vyskočí takové kopečky, které se někdy hýbou podle toho, jak zuby v puse skousává. Za chvíli se zase zvedne a jde zpátky za tatínkem a řekne mu zase něco jiného, třeba „To se nestydíš alespoň před těma dětma? Prase jedno.“ A pak jde zase i s pohyblivými boulemi ve tvářích zpátky do obýváku. A tak to trvá o hodně déle, než když nadává klukům, protože teď u toho nadávání i víc nachodí. U kluků je to raz dva hotové. 

Tatínek smrdí a teta Růžena se maminky zeptala, jestli se tatínek pokakává často. A vůbec nevím, co jí maminka odpověděla. Asi jenom mlčela. Ono se na takovou otázku blbě odpovídá, když tatínkovi nevidíte každý den do trenek. To přece máma nemůže vědět, jestli se pokakává často. Já myslím, že ne, protože to je asi jenom poprvé, co takhle smrdí. Ale zase já tátu taky nevidím každý den, takže to nemůžu úplně říct. 

Teta Růžena přijela z daleka a teď se jí tady asi nelíbí. Je hrozně hodná, ale taková přísná. Přísná a hodná. A někdy dává právě i divné otázky. Teta Růžena od nás bydlí docela daleko. Vždycky, když za ní jedeme vlakem, tak cestujeme celý den a třikrát přestupujeme. Máma ve vlaku nadává, protože ji kopu. Obě rády sedíme u okýnka a koukáme se ven. A já, když si pohupuju nohama, vždycky do mámy naproti kopnu. Nechtíc, ale když mi máma řekne, abych si dávala pozor, tak si ho stejně schválně nedávám. Jaký by bylo houpat nohama jenom trošku? Když houpete nohama, musíte pořádně, jinak to nemá smysl. Takže i když chápu, že to maminku zlobí, stejně se tomu neubráním. Ale myslím si, že jednou maminka pochopí, že je lepší být trošku špinavý, ale pořádně si zahoupat nohama, než být čistý, ale bez houpání. Stejně ta trocha špíny nevadí. Kdo se dívá maminkám na nohy a říká třeba „Fuj, ta je ale okopaná!“? No? Nikdo. Ale maminka má ráda, když jsme čistí. Alespoň chviličku. A hlavně ona je vždycky hezky čistá a upravená, takže to kopání ji zlobí. 

Teta Růžena má za strejdu myslivce, proto bydlí v domečku v malé vesnici. Když tam v létě přijedeme, vytáhne nám vždycky strejda Josef ven na dvůr vaničku s vodou a my se tam můžeme cákat. Jejich děti jsou trošku větší než já. Katce už je skoro devět a Lukášovi jedenáct. Ale i tak si hrají i se mnou. Třeba lovíme malinké rybičky v potoce, nebo chodíme tajně na půdu. Tam je ohromná spousta tajemných věcí. A taky sršní hnízdo. Ale nikdo z dospělých nesmí vědět, že na půdě jsme, to by byl hrozný průšvih. Bojí se, že bychom mohli spadnout dolů ze schodů. Jsou takové nebezpečné. 

Maminka teď taky pláče. Pohladila jsem maminku po vláskách a řekla „neplakej“. Ale moc to nepomohlo. Maminka se trošku usmála, ale teta pak řekla, abych si šla hrát, a já jsem viděla maminku zase plakat. Myslím si, že se asi u toho skousávání zubů kousla do jazyka. To se mi taky stane. Teta je zdravotní sestřička, tak jí to asi ošetří a nechce, abych u toho byla. To chápu. U zubaře taky nesmí být celá rodina. 

Teď to v koupelně smrdí, protože tam jsou ty pokakaný věci. Táta si šel lehnout, protože byl unavený. Maminka je hodná, takže ty věci asi vypere za něj. Ale mohla by je vyprat hodně rychle, protože se mám jít za chvíli koupat a takhle bych to v koupelně asi nevydržela, protože když smrdí pokakané věci z pračky hned vedle vany, tak se to moc vydržet nedá. Ale třeba maminku ten jazyk přestane brzy bolet a půjde pak hned prát. 

Foto: rigalli.cz