Já strašně nechci do školky. Já to tam tak nemám ráda. Školka je docela hezká a je tam spousta hraček a taky tam i na jiných odděleních jsou hodné soudružky učitelky, ale jinak je to tam hrozné. Je tam i holka, která nás všechny mlátí. Maminka říkala, že je trošku postižená a že to nedělá schválně, ale já se kolem ní bojím i projít, protože to člověk prostě neví, kdy slízne ránu. Mě by ani nevadilo dostat ránu, ale té holce jí nemůžu vrátit, protože to už by schválně bylo, a to se nedělá. A taky mě ve školce nutí jíst pomazánky, a i když nikdy, nikdy nejím sýry a doma ani nemusím, tak ve školce mi vždycky přikazují, abych to snědla. Ale já to stejnak nikdy nesním. Takže tam musím sedět sama u stolečku, ostatní už si hrají a já pořád sedím a koukám na ty ostatní děti a poslouchám učitelku, jak mi každou chvíli říká, abych jedla. Ale já to nesním! I kdybych u stolečku měla sedět celý den. 

To už takhle se mnou zkoušela teta Růžena. Slyšela jsem, jak si jednou s mámou šeptaly, že bych se měla naučit jíst všechno, a tak mi teta namazala na rohlík sýr a nic jiného jsem nedostala. A řekla, že to musím sníst. Řekla jsem tetě, že se z toho poblinkám, takže bude lepší, když to jíst nebudu. Kdybych se poblinkala po namazaném rohlíku, měla bych stejně prázdný žaludek, jako kdybych ten rohlík nesnědla, takže je docela jedno, jestli to sním nebo ne. Ale teta, jak je tak přísná, tak řekla, že budu muset sedět u stolu, dokud to nesním. Přesně jako ve školce. Jenomže já jsem to vydržela, protože nikdo nenechá sedět dítě u stolu i v noci, takže bylo jasné, že když to teď vydržím, stejně mě někdy pustí a už to pak třeba nikdy nezkusí. No a nesnědla jsem to a pustily mě s mámou docela brzo. Teprve se začalo stmívat a už jsem dostala suchý rohlík, ten je stejně nejlepší. Celou dobu, co jsem seděla u stolu na lavici, jsem o něčem přemýšlela. Nejprve jsem myslela na všechny poklady, které jsou v té lavici schované. Někdy bratranec Lukáš tu lavici otevře a ukazuje mi třeba vzácné odznaky, náboje a tak. Ale nikdy neukáže všechno. Pak jsem chvíli koukala z okna na zahradu a pozorovala jsem, jak se slepice sami vrací do kurníku. No a pak už to máma a teta vzdaly. 

Teď ve školce je to trošku horší, protože nejsem jejich dítě a učitelky nepřemýšlí nad tím, že je horší koukat od stolu na ostatní děti v herně a nemoct jít za nima, než koukat na kurník a slepice. Ale zase se ve školce musí jít po obědě spát, takže tam můžu sedět jenom asi hodinu nebo tak nějak a pak se musí jít na oběd a spát. Ale při spaní je to taky strašný. Protože já prostě spát nechci. Ale ve školce se spát musí. Tak hodinu a milion minut ležím a musím mít zavřené oči. A je to úplně ztracený čas. Raději bych si už konečně hrála. Takže někdy se ráno mámě doma schovám, abych do té hrozné školky nemusela. Musím pořád vymýšlet nové schovávačky. Ale teď jsem schovaná v jedné, na kterou určitě nepřijde. Ležím na sedadlech židlí, které jsou zasunuté pod stolem, a na tom stole je dlouhý ubrus, takže nejde vidět, že na sedátkách někdo je. A i když se máma ohne a podívá se, jestli nejsem pod stolem, tak mě nemůže vidět. Musím ale vždycky přestat dýchat, když jde kolem stolu, aby fakt vůbec nic neslyšela.

Maminka už trošku zvyšuje hlas, ale na zadek nedostanu, to vím. Jen jí rozčiluje, že přijde pozdě do práce. Ale musím to vydržet ještě alespoň deset minut nebo půl hodiny. Protože to už pak maminka bude vědět, že to myslím vážně, nikam nepůjdu, protože mě nestihne do školky dovést, ani kdyby chtěla, protože to už by bylo velké zpoždění, a vezme mě sebou do práce, do které budeme utíkat. Máma hrozně blbě utíká. Je pomalá a moc nevydrží. Když utíká, tak to někdy vypadá jako by byla obr. Ne, že by byla tak tlustá, ale je taková nemotorná a když běží, tak jsou slyšet velké rány. To ona je maminka jinak moc hezká, jen u toho běhání vypadá vždycky blbě. A legračně. Ale jinak je opravdu hezká. Já bych i řekla, že je hezčí než hodně ženských u nás na vesnici. No, než Krymová určitě, protože Krymová, tak to je fakt čarodějnice. A taky se tak chová. Bydlí ve starém baráku u svahu, kde rostou sněženky, a když jsme ty sněženky šli trhat, tak po nás házela vidle. Tak Krymka je fakt přímo hnusná. Nejen kvůli těm vidlím. To maminka je taková laskavá, a i když někdy křičí, tak člověk cítí její lásku. Třeba si vůbec nedokážete představit, jak jsou její prsty jemné. Když vás na zádech šimrá moje máma, tak to je ještě jemnější než peříčko z husy. To jsme s bráchama zkoušeli, takže to klidně můžeme i odpřisáhnout. Vytrhli jsme peří naší huse, než ji ufikli hlavu, a rozhodně to tím perem nelechtá tak krásně jako od mámy. A máma je hezká i v obličeji. Sice se vůbec nemaluje, ale o to je to vlastně lepší, protože nikdy nemá rozmazané barvy v obličeji jako třeba Soukupová. Ta je taky mnohem ošklivější než moje máma, i když David Soukup ve školce říkal, že jeho máma je nejhezčí. To není. A taky vím, že by ho jeho máma nikdy nevzala sebou do družiny, protože tam nepracuje. Moje máma tam ale pracuje, takže i když ještě nechodím do školy, tak můžu chodit do tělocvičny nebo do družiny a jsem tam úplně sama. Jako s mámou, ale děti tam nejsou jinak žádné.

V práci u mámy si budu hrát. A budu jezdit po zadku po točených schodech, které kloužou. A u toho vždycky můžu křičet, nebo jen dělat auto pusou. Takhle „brrrrmmmm“. A jak se celá třesu tou jízdou po schodech, tak to na každém schodu zní úplně jinak. To se nedá jinak pusou předvést, to člověk musí právě sám vyzkoušet, aby poznal, jaké to je. Maminka to taky zkusila, ale bolel jí z toho zadek. A v družině můžu zpívat přes celý dům, protože tam nikdo není, a to mě hrozně baví, protože tam zpívání zní jako v kostele. A taky si vždycky můžu vytáhnout velký kufr s hudebními nástroji a hrát si. Maminka mě poslouchá a říká mi, jaké písničky chce zpívat. Nejraději má lidovky. A já ji vždycky každou písničku zazpívám. Za to, že jsem nemusela jít do školky. 

Foto: nopek.cz / pekárna