V neděli se nedělá, proto nebyl ani oběd. Manža byl té dobroty a za dozvuků oslav objednal jídlo. Takhle by se ta věta taky dala napsat. Ve skutečnosti si vybral pod mým účtem, co by si dal, já objednala a zaplatila. Pak si oběd vybrala Majda, já objednala a zaplatila. A teprve potom přišla řada na mě a na Rozálku. Marek nemá kartu použitelnou pro internetový platby. Není ani registrovaný na žádné z rozvážkových služeb. Poslal mi proto peníze za jeho pozvání k obědu z účtu na účet přes internetové bankovnictví na svém PC. Nemá ani internetové bankovnictví v mobilu. Proč? Protože je to ten typ, který si rád se složenkou nebo se SIPO skočí na poštu a zaplatí na přepážce v hotovosti. Ne že by v poště viděl nějakou super náhražku sociálního kontaktu, nebo příjemnou připomínku starejch dobrejch časů. Prostě nemá rád novoty. Se svým tlačítkovým Sony Ericssonem se mazlil velmi velmi dlouhá léta i přes nefungující tlačítka a odmítl změnu s dotykovým displejem. Když nutně nastala, zvykl si, ale ve své podstatě nevyužívá nic navíc, vyjma navigace.

U mě je zase navigace jedinou záležitostí, kterou z moderních technologií používám strašně nerada. Dokáže mě spíš vytočit. Cizí hlas mě ve chvílích, kdy potřebuju pomoc, protože jsem asi ztracená, instruuje, abych odbočila na sever, nebo jela na jihovýchod. Mám asi v hlavě kompas, nebo před sebou buzolu, abych věděla, kde je jihovýchod?! Logika navigací se naprosto míjí s mou. Většinou mi nepomůže ani točící se bod po zmáčknutí centralizace. Modré kolečko svítí, kde asi na mapě stojím, ale spolehlivě se při otáčení mobilem směrovka stočí přesně mezi dvě ulice na křižovatce. Málokdy poznám, jestli mám jít vlevo nebo vpravo a v 50 % případů se proto do výchozího bodu stejně vracím, v tom lepším případě o pár minut později a zkouším variantu druhou. Ani v téhle chvíli mi nepomůže „jděte na sever“.  Můj manžel má vynikající orientační smysl, navigaci si oblíbil, ovšem vnímání jakýchkoli zbývajících technologií 21.století jako užitečných, je na bodu nula. A já si na jeho ignoraci moderního světa zvykla. Takže objednávám, platím, pak pokaždé (fakt pokaždé) hlásím číslo účtu, na které mi má peníze za objednávku poslat, i přestože je číslo mého účtu 15 let stejné. Zhruba u každého druhého třetího převodu platby mi obdivně řekne „Stejně nechápu, jak si to číslo můžeš pamatovat.“ No, ty vole, já vím, čím to je. Nelezeme si do soukromí (tj. do účtů, do mobilů, do mailů apod.). Když měl můj muž otevřené internetové bankovnictví na PC a ptal se mě na číslo mého účtu, už dvakrát jsem se odvážila a šla jsem k němu, že si v bankovnictví trochu zaklikám a nastavím mu svůj účet jako známý, případně mu ukážu, jak může jednoduše (a bez otázek) jenom dříve provedenou platbu zopakovat (klidně i s jinou částkou). Můj muž odmítá pustit myšku z ruky a řekne něco ve smyslu „Bylo by rychlejší, kdybys mi to číslo řekla.“ Bez šance. Nemá ani význam diskutovat. 

Po obědě jsem se zavřela v ložnici a už potřetí měnila šablonu na blog. Definitivně mi došlo, že blog není sranda. U předchozích dvou šablon vypadala práce nejprve slibně, ale když jsem nalila text a začala flákat fotky, vždycky se mi něco znelíbilo. Jednou to bylo řazení do dvou sloupců, což by ještě šlo – dalo se proklikat k řazení do tří, čtyř atd. Podruhé byla na houby šířka středního textového bloku – to už bylo horší, vypadalo to jako neměnný draft, kterej by potřeboval zásah IT experta. Potřetí mi ani za boha nešly i přes několikerý pokusy kategorizovat příspěvky. Situaci jsem vyřešila šablonou, která vypadá, že by měla mít nejmíň mínusů, s tou zatím budu pracovat a uvidím, kam se hnu časem.

Do toho ty fotky. Dost času zabrala práce se šablonami a jejich customizováním, pak samotný psaní a koukání na instruktážní videa a na vizuál už čas nezbyl. Naházela jsem k příspěvkům fotografický děsy z mobilu a uvědomila si, že dělat blog by bylo dobrý pořádně, se vším všudy – tedy i s hezkým vizuálem. A je to v řiti. Dostávám se k tomu, že musím zkultivovat text (= víc času), zkultivovat prostředí (= víc času) a zkultivovat podobu (= víc času). Docela se začínám bát, protože nepřestávám být matkou, manželkou a téměř nezaměstnanou, která by alespoň dvakrát týdně měla projít pracovní nabídky, že. Tohle bude dřina. Ačkoli mě to baví. 

Podle všeho mé psaní baví i rodinu. Vyjma Rozálky, která se zase začíná cítit odstrčená. Ale už jsem si našla rytmus. Psát budu, jen když bude zaměstnaná někým jiným, nebo bude ve školce apod. U Marka mé psaní vyvolává vtipné poznámky a nemůžu se zbavit pocitu, že i hlubších projevů lásky. A Majda reaguje prapodivně obdivně. Jako by mě chtěla dostihnout. Občas se mnou soupeřila v minulosti. Brala jsem to jako přirozenou součást puberty, v níž matka s dcerou občas stojí na jiných březích téže řeky a věřila, že už to máme za sebou. Od včerejška ale Majda chodí a ukazuje mi, co zrovna teď kam postla a jak je to vtipný. Já nevím, jak si to přebrat. Je to nesmyslný literární battle? Pokouším se v tom nevidět čerta a podporovat ji. Madlenka je úžasný psavec, s přirozeným talentem, s preferencí psaní v angličtině, s nutností vypsat své dekadentními nádechy a pochopitelně pubertální naléhavost. Mělo by mi lichotit být jí inspirací. Místo toho mám obavu a nepříjemný pocit. Její touha ukázat mi vlastní psací pokroky trochu zavání nízkým sebevědomím a dychtivostí jej skrýt. Přitom to není zapotřebí. Jak jsem psala – Madlenka je rozhodně nadaná, skvělá, tvůrčí, inteligentní a není důvod měřit se se mnou. Nebo měřit svojí práce s tímhle blogem. Měla by si dopřát svobodu bez příměrů. Snad to pochopí. 

Končit budeme jasně pozitivně. Karanténa č. 2 je za námi. Rekapitulace: Nervy v kýblu, málo slunce, stísněná duše. Na druhou stranu konečně kopnutí do prdele, nastartování se k něčemu soustředěnýmu a snad i přínosnýmu, opakované ukázky dobra obklopující mě i mou rodinu. Máme to za sebou. Se vztyčenou hlavou to nebylo. Ale není se za co stydět. Všechny mé nářky rodina spolkla jako vitamín. Vitamín hořkej jako pelyněk, ale s jasnými účinky. Vzali si z něj, že máma je taky člověk, zaslouží si svůj prostor, a dokonce mi Marek poděkoval za podporu, kterou jsem mu poskytla. Lepší to být za okolností, s nimiž jsme startovaly, nemohlo. Díky, Živote. 

A protože jsme v průběhu první karantény v listopadu 2020 měli svou hymnu, trochu ji teď na konec karantény druhé opráším a hopnu ji sem. Jen tak, z nostalgie. Třeba jako bonus, protože jsme to zvládli 🙂