Mám na hlavě velikou jizvu. Opravdu velkou. Docela se mi líbí, protože je taková pirátská. Měla jsem na ni mašličku, vlastně dvě a obě dvě mi maminka strhla a já se počůrala, protože to byla strašná bolest. Jako kdyby vám někdo usekl ruku. Tak hrozně to bolelo. Od té doby už s bráchama nehraju na letadla. Je to trochu škoda, protože hra na letadla je zábava. Tuhle hru můžou hrát dva lidi – třeba brácha se ségrou, ale když je vás víc, třeba dva bráchové se ségrou, tak je to ještě trošku lepší. Vždycky je jeden letadlo a ostatní něco jiného. 

Určitě někdo musí být přistávací dráha. Když budou přistávací dráha dva lidi, tak je to bezpečnější, protože dva lidi chytají letadlo lépe než jenom jeden. Kdyby se přidali i další hráči, pak můžou být třeba hlásící věž, nebo auto na kufry, prostě co vás napadne. A taky je dobré, když hru hrajete někde doma, v bytě nebo v domě, kde je klouzavá podlaha, protože ten, kdo je letadlo potřebuje trochu klouzat. Hlavně u přistání. Dá se to hrát i na koberci, ale to pak ze hry zbytečně pálí kolena. To je lepší hrát na koberci spíš něco jiného, ale zase chápu, že to není taková zábava, jako hra na letadla. Zábava je to ale jen do té doby, než člověk skoro umře bolestí. 

Bráchové mi právě teď naposledy pořád říkali „Jiřinko, přistávej, přistávej“ a když jsem přistávala, tak mě nechytili, i když byli dva jako přistávací dráha, a já jsem spadla na topení, které se mi zarazilo do hlavy. Bolelo to a taky mi přes oko tekla krev. Proč mě nechytili, nechápu. Když přece na někoho křičím, že už má přistávat, tak ho taky potom chytím. Když jsem měla topení zaražené v hlavě, tak zůstali stát a chvíli se na mě jenom dívali. Zvlášť Bedřich, on je takový zkoumavý. Až když jsem začala brečet, zavolal Luboš mámu. Maminka řekla: „Ježišmarjá, rychle k doktorovi!“ a dala mi na ránu čistý kapesník. Řekla tátovi, že nemůžu chodit a musí mě odnést k doktorovi, který bydlel za hospodou a byl doma i o víkendu. Chodit jsem mohla, ale bylo lepší nechat se odnést. Myslím, že kdyby se mnou táta v náručí k tomu doktorovi nevyběhl, viděla bych mámu zase brečet. Táta mě celou dobu, co běžel, natřásal a mě z toho začalo bolet i všechno ostatní. Hlavně, když přeskakoval plot u hospody, to bylo nejhorší. Ale naštěstí mě nikde nepustil. To on má sílu, i když je trochu malý. Když si třeba dává páku s klukama, tak taky vždycky vyhraje. Táta je i menší než máma, je jí tak asi do půlky hlavy, ale maminka nenosí nikdy podpatky, takže to nejde ani moc vidět a nikomu ten rozdíl nevadí. Půlka hlavy není tak moc. Zvlášť když jí maminka nemá moc velkou a má krátké vlasy. Kvůli krátkým vlasům se vám hlava vždycky zmenší. 

Doktor už je starý. I když jsem kvůli krvi, která mi tekla přes obličej, musela mít zavřené oči, tak jsem poznala, jak je ten doktor starý. A hodný. Říkal, že se to zahojí a že než se vdám, tak nepůjde ani moc poznat, že jsem měla v hlavě topení. Já si teda trochu myslím, že takové zaražené topení člověku z hlavy jen tak nezmizí, ale zase když to říkal takhle starý doktor, tak má možná pravdu. Doktor mi nalepil na ránu dvě mašličky a neřekl mi, jak to bolí, když se dávají dolů. Kdyby to řekl, šla bych se před strháváním vyčůrat. Nebo bych si dala hlavu na dlouho do vody, aby se ta náplast odmočila. To je nejlepší způsob, jak náplast sundat – vydržet ve vodě, až se lepidlo rozmočí. To pak sundávání tolik nebolí. Doktor ale místo upozornění na čůrací bolest jen říkal, jak je dobře, že to není na šití a pochválil mě, že jsem statečná. A to já jsem! Akorát jsem si cvrnkla.

Minule, když jsme si hráli na letadla, tak to bylo lepší – sice byla taky nějaká zranění, ale bez doktorů a mašliček. Bráchové mě nechytili ani tehdy, ale nevěděli, že už letím. Za to oni nemohli, to musím uznat i já. Strčila do mě příšerná sestřenice Mirka, která měla na starosti starty. Dohodli jsme se, že se odstartuje hodně dopředu, aby se bráchové, kteří byli zase přistávací dráha, mohli připravit na chytání. Ale příšerná (a taky ošklivá) sestřenice Mirka, kterou opravdu nemám ráda, vykřikla jenom „teď!“ a vší, úplně vší silou do mě strčila, že jsem ani nevěděla, jestli moje nohy stihnou běžet tak rychle. A když do mě strčila dřív, než měla, a s úplně jiným povelem ke startu a hlavně bez toho, aniž by bráchové byli připraveni, tak jsem ve velké rychlosti proletěla skleněnýma dveřma. A ty se rozbily. Ozvala se velká rána. Mě přišlo, že to byla tak velká rána, že nemá smysl dělat ještě větší hluk a zkoušet nahlas brečet, proto jsem se jen potichu povalovala na podlaze, zadržovala brečení a čekala, až přijde maminka. A brečet se mi chtělo hrozně. Na to, že jsme od teď bez dveří, maminka na chviličku zapomněla. Měla moc práce, aby mi vyndala všechny střepy z rukou a z hlavy taky trošku. Ale k tomu doktorovi jsme nemusely, protože jsme si byly jisté, že jsme vytáhly všechno. A vlastně taky trošku proto, že vyndávání střepů nějakou dobu trvalo a mě mezitím přestala téct krev. Z tohodle důvodu byl ten předchozí let lepší, i když jsem u něj začala nenávidět sestřenici Mirku, která ještě k tomu smrdí. 

Foto: Andrea Piacquadio / Canva