První den po karanténě jsem hned zrána zalezla do krtka (metro) a samou radostí pustila do uší Taylor Swift, Blank Space. Aha, aha, škarohlídi. Je to popík šest let starej, ale ta energie! Kdybych nebyla na eskalátorech, ale na trenažeru, jistě bych popoběhla. Antigenní testy stvrdily mou negativitu. Můj muž ji doma komentoval slovy: „Kdyby byla válka, narukuješ. Tebe nic neskolí.“ Odložili jsme roušky, uklidili kbelík na infikované nádobí s roztokem Sava, převlíkli postele a manžel si s Rozálkou vyměnil místo na spaní. V ložnici budou zase jenom dospělí. Alespoň do té doby, než Rozálka zavelí „Musíme se stčídat.“ A vleze zítra mezi nás. 

Ve večerní vaně jsem si výjimečně oholila celý tělo. Nejen jednu nohu, nebo nohy po kolena, nejen podpaží či rozkrok. Nevybírala jsem si jako obvykle pod tíhou plynoucího času tu nejvíc zanedbanou část, ale dala jsem si záležet a nohy oholila i se stehny a nezanedbala ani zbytek. Říkala jsem si, že po deseti dnech manželské izolace se na mě Marek jistě vrhne a bude pro oba příjemný, když zvolá něco v duchu: „Wau, tady máme hlaďoučko.“ Ale nezvolal. 

Ťukali jsme do kompů do desíti a dokoukali Walk the line, protože Joaquin Phoenix je prostě eso.  Než jsme padli do postele, dostala jsem na záchodě záchvat smíchu z toho, jak já – krásně oholená, navoněná a připravená ke svádění – prdím. Vzduch ze mě syčel jako ze stíhačky a mě přišlo hrozně vtipný, s jakou razancí mé tělesné projevy rozsekávají vidinu romantického sexu. Tohle se i přes zavřený dveře neslo bytem. Smála jsem se tak moc, že Majda neodolala, vstala z postele a šla se podívat, jestli jsem v pořádku. Našla mě v slzách, s pusou od ucha k uchu. 

„Co tady děláš? Čemu se tak chlámeš?“ 

„Tomu, jak prdím, miláčku. Mě to přijde hrozně vtipný.“ 

„Aha. Tak jo. Tady není nic normální,“ odvětila, ale pusa už se jí taky ohýbala. Smích je nakažlivej. 

Přesně ve chvíli, kdy jsme se zavrtali do peřin, to na mě přišlo znovu. Kdybych měla místo zimní peřiny letní přikrývku, asi by se pod těmi salvami trochu dmula. „Pardon, no,“ vypustila jsem před dalším záchvatem smíchu. Po 18 letech už si nechodíte prdnout do jiné místnosti. Už vůbec ne o půlnoci. Lehce se tak stane, že se nad větry lomíte v pase v posteli dva, zvlášť když váš partner reaguje slovy: „Rozčísne mi to pěšinku“ a „Ještě že nemám čich.“ Z pokojíčku se ozvala starší dcera: „Můžete se už konečně přestat chlámat vlastním prdům!“. A od té chvíle bylo po sexu. Manžel sice zašátral pod peřinu, ale kulišácká nálada nás obou vedla jedině k tomu, že jsem jeho studeným rukám nabídla teplé místečko. „Strč si dlaň pod prso. To je ohřívačka, uvidíš. Počkej, na hrudi není už dávno, ty vole. Hledej v podpaží.“ Další salvy smíchu. „Ukaž. To je výbornej přímotop. Oboustrannej. Já se divím, že vy ženský v zimě nosíte rukavice. By stačilo udělat v podpaží bundy díru a bylo by.“ 

Asi tak tři vteřiny po posledním úsměvu usnul. Otevřela jsem si knížku, trochu se k němu přitulila, dala mu pusu na ten jeho mastný obličej s rozšířenými póry a byla jsem ráda, že ho zase slyším funět vedle sebe.