Znáte pumpování žaludku? Já jo. V nemocnici do vás strčí hadičku a vy se poblinkáte, protože vás to šimrá a šimrá. Ale nepříjemně, ne jako u lechtání. A tak se z toho musíte poblinkat, stejně jako si někdy u lechtání ucvrknete. Blinkáte v hnusné velké vaně, nebo v něčem, co tak vypadá. Je to hrozné. A navíc je docela blbé, když to doktoři dělají, i když vám není špatně. Že se prostě poblinkat musíte a oni vás šimrají a šimrají. Brácha to měl lepší. Skoro spal, tak možná ani nevěděl, jestli mu je špatně. Mě špatně nebylo a stejně mě pumpovali. 

Moc se mi nelíbilo, že musíme být v nemocnici, ale pak jsme si tam s Bedřichem našli kamarády. Dali nás do pokoje s balkonem a hned vedle nás byly taky děti, které měly balkon. Docela rychle jsme se skamarádili a nejčastěji jsme za nimi lozili právě přes balkon do jejich pokoje na návštěvu, protože jinak jsme měli návštěvy zakázané. Anebo jsme v našem pokoji hráli různé hry. Třeba polštářovou bitvu – to bylo dobrý. Ale jenom do té doby, než přišla sestřička, kterou polštář zrovna bouchl do hlavy. Pak řekla, že už toho má dost a bráchu i mě dali do postýlek, které vypadaly jako klec. Z provázků. Nešlo to přeskočit, člověk si připadal jako zvířátko. Napřed to bylo trochu zábavné, protože jsme na sebe mohli koukat a hrát si, že jsme divoké šelmy uvězněné v kleci. Ale když se pak v té hře nedalo pokračovat dál, protože nebyla šance se z té klece dostat, tak už nás to nebavilo. Trochu jsme zkoušeli ty provázky trhat – jeden se rozmotal a každá nitka toho provázku se roztrhala. Takhle jsme jeden provázek ničili třeba i hodinu. Bylo to hrozně pomalé, než se ze dvou oček stalo jedno větší, kterým se dala protáhnout ruka. Ale copak to za to stálo? Člověk hodinu trhá jeden provázek, aby mohl rukou mávat jen tak do vzduchu? Ze začátku jsme měli radost, že jsme na sestřičky vyzráli a že se nám to povedlo, ale pak jsme si začali myslet, že to nemělo vůbec žádný smysl. A kdyby chtěl člověk udělat velkou díru, aby prolezl, tak to by musel trhat asi celou noc. Béďa takhle protrhal otvor na hlavu, ale taky z toho skoro nic neměl. Chvíli strkal hlavu ven a zase dovnitř a zaštěkal a vyplázl jazyk, jako že je divoký pes, ale když mu na to sestry přišly, tak dostal novou postel a taky vynadáno a nestálo za to, aby znovu trhal. Prostě zbytečné… V nemocnici po našem zavření do provázkových klecí začala nuda. Ještě že si nás máma za pár dní vyzvedla. 

Byla za námi i s Lubošem taky jednou na návštěvě. A přivezli nám dobroty. Ale když odcházela, tak jsem hrozně brečela a v tom smutku jsem jí slíbila, že už žádné prášky jíst nebudu. To já jsem je nechtěla jíst ani prvně, takže to byl slib, který jsem věděla, že určitě dodržím. O těch práškách jsem si prvně myslela, že to jsou lentilky, i když mi nechutnaly. Ale Béďa říkal, že jich musím sníst víc, aby mi zachutnaly. Pár jsem si jich vzala, ale moc ne. Neměla jsem odvahu. Ale brácha jich snědl hodně. Je hrozně statečný a silný. Jenomže pak se mu začala točit hlava a málem spadl z okna, na kterém jsme seděli, když jsme ty lentilkové prášky jedli. Toho si všiml Luboš, který nás hlídal. Zavolal na mámu, máma se podívala na prázdné obaly od prášků a zavolala sanitku. S Béďou byla i na záchodě a chtěla, aby se vyzvracel, ale moc mu to nešlo. Možná, že kdyby měla pumpu na žaludek, tak bychom do té nemocnice nemuseli. Určitě bychom teda nemuseli zvracet tolikrát a do tak hnusné vany. Za nějakou dobu přijel doktor, a to jsme poprvé mohli jet sanitkou. To bylo skvělý, protože dovnitř sanitky se normálně nepodíváte. U nás ve vesnici se sanitkou nikdo nevozí, ani když má něco zlomeného. To musí na vlak, nebo na autobus, protože nejbližší nemocnice je daleko. Takže být uvnitř sanitky bylo parádní. Ale brácha si z toho nic nepamatuje, protože už spal. 

Hádankové intermezzo:

Je možné doma chovat slepýše a žáby?

Je. Musí se opatřit co největší sklenice, která se vleze pod postel. Dokud žabičky neumějí pořádně skákat, je možné ponechat je v zavařovačce. Některá sice chcípne, ale radost nad pokrokem a růstem ostatních žabiček zármutek nad ztrátou jednoho obojživelníka v mysli dítěte předčí. Samozřejmě žabičky a slepýše nachováme trvale. 

Pozn. Žabička se v osmdesátém sedmém dala pořídit za 10 céček. Mládě slepýše potom za 3 žabičky. 

Foto: Polina Tankilevitch / Canva