To byl průšvih! Myslím, že máma bude hodně dlouho naštvaná. Ale tentokrát jsme nebyli ani v kravině ani v seníku. A ani jsme se nehoupali nad tou propastí s olejem a starýma gumama, co je kousek od školy. Tu máma taky nemá ráda. Byli jsme sice na statku, ale na rampě pro opravování traktorů, kde to tak moc nesmrdí a kde nejsou žádné krávy. Teda kromě té mrtvé, ale ta se nepočítá, protože ta už nám nic nemůže udělat. Ona jenom může prasknout, protože se pořád nafukuje a nafukuje, a to se pak celá asi rozprskne. Ale to taky nikomu neublíží. A je docela zajímavé pozorovat mrtvou krávu, protože jen málokdo má díky tomu možnost poznat, že mrtvé krávě drží nohy nahoru. Opravdu. Oni tak trčí a vůbec neklesnou dolů. To třeba když je v televizi nějaká mrtvola, jako člověka, tak se vždycky válí a rozhodně nemá nohy nahoře. Ale krávy jo. Myslím, že je to díky tomu nafukování. Krávy mají víc žaludků, a proto se tak nafukujou. To nám říkal táta. On už je u krav hrozně dlouho. Máma říkala, že je u nich od té doby, co jsme se sem přestěhovali z města. Ale to jsem byla úplně malé miminko, takže si to nepamatuju. Maminka se prý moc stěhovat nechtěla, protože vždycky žila ve velkém městě, kde to měla ráda. Tam se teď vracíme alespoň za dědečkem a babičkou na návštěvu a taky u toho navštěvujeme maminčiny bratry. Ona má hodně bratrů. Ale tatínek se sem přestěhovat chtěl, protože se sem stěhoval se svým bráchou Bohoušem. Táta i Bohouš od té doby pracují u krav. Jen dřív byli na statku na druhém konci vesnice a teď už jsou tady. Někdy nám vysvětlujou, jak to u krav chodí a někdy, a to je vždycky úplně parádní, domluví, že můžeme jet s Bohoušem nebo se sousedem v traktoru a jdeme s nima jezdit na pole. V traktoru je hrozně velké vedro a hrozně to tam smrdí, ale zase můžete sedět na černém sedátku, na kterém to skáče, a jste vysoko a můžete takhle třeba orat. Je to fakt hodně dobrý zážitek. Ale nemůžou to zařídit pokaždé, jen třeba jednou nebo dvakrát za rok. A taky kvůli tomu člověk musí běžet na nějaké daleké pole a tam na traktor mávat. A někdy se právě stane, že máváte na úplně jiný traktor, protože si spletete pole. A než zjistíte, že jste na jiném poli a že máváte na špatného traktoristu, tak už strejda nebo soused taky můžou být z toho správného pole pryč, anebo se jim už tak pozdě nechce děti vozit, protože by za chvíli měl přijet šéf a mohli by z toho mít průšvih. Ale asi ne takový průšvih, jaký máme my teď. 

Na statku je takové najíždědlo, kam jezdí třeba auta nebo traktory, které potřebujou opravit. Vyjedou na takové kolejnice, jakoby do kopečka tak, aby pod tím autem nebo traktorem byl prostor pro opraváře. Skákali jsme z jedné kolejnice na druhou, protože každý, kdo skočí z jedné kolejnice na druhou, je borec. Nejde jen o to, že skočíte daleko, že uskočíte tu vzdálenost. Jde taky o odvahu, protože pod těma kolejnicemi je taková mříž nad kanálem, kam může kapat olej z opravovaného traktoru. A ta mříž je hrozně ostrá. 

Dlouho jsem se skákat bála, jsem nejmenší a ty skoky nemám tak nacvičené. Ale zase už dávno skáču do písku a sena a moc dobře vím, že skáču i líp než někteří starší spolužáci. To není žádný problém skočit do písku. Ale nesmíte zapomenout, že do písku je to s rozběhem a z jedné kolejnice na druhou bez rozběhu. Musíte se silně odrazit z místa. A to může být někdy těžké. Tak se dneska stalo, že jsem nedoskočila, protože jsem se asi málo odrazila, a spadla jsem na tu mříž. Trochu jsem se po ní svezla a skoro jsem si strhla kůži na půlce stehna a zadku. Šel kolem táta. Nevadilo mu, že si tam hrajeme. Ale když viděl, jak mi teče krev z půlky nohy, a jsem od oleje, řekl, že by bylo lepší, kdybych se umyla, aby to neviděla máma. Otevřel kanál, který byl hned vedle, chytnul mě za ruce a skoro celou mě v tom kanálu vymáchal. 

Neudělal nejlíp. Nebyla jsem sice tak od oleje, ale zase jsem smrděla močůvkou. Smrdět močůvkou – ježišmarjá, to je daleko, ale daleko horší, než kdybychom si hráli v kravině. Taky jsem měla zničené oblečení a vůbec nebylo příjemné jít přes půlku vesnice špinavá a smradlavá. Dokonce ani bráchové se nesmáli, protože moc dobře věděli, že bych je zmlátila, a že to není sranda. Nevím, jestli jsem brečela kvůli tomu, jak jsem se styděla, nebo kvůli tomu, jak mě to bolelo. A máma taky neměla radost. Navíc když zjistila, že pod špínou je zranění, vzala kartáček a mýdlo a ránu mi vydrhla, abych nedostala infekci. Infekci jsem opravdu nedostala, ale ve vaně, kde mě drhla, jsem se zase počůrala, protože to opravdu nešlo vydržet. Já ji chápu, že to myslela dobře. Taky vím, že mě má ráda, a že jí samotné nedělá radost mi takhle ubližovat. Ale nešlo by někdy vzít jenom peroxid a věřit, že to bude stačit? Řekla mi na to, že nešlo, protože olej z traktoru je svinstvo, a mám tam zaražené kamínky, které musí pryč. Ale já tam teda žádné kamínky neviděla a myslím, že peroxid je větší svinstvo než olej z traktoru, takže by to určitě stačilo. No, nevím. Ona je máma a rozhoduje o čištění zranění. Ale tohle mě rozčiluje. Počůraní bolestí mám v paměti uložené jako něco, co se nesmí opakovat. 

A rozčiluje mě taky táta. Někdy má tak blbé nápady! Přece musel vědět, že v tom kanálu není voda, ale močůvka, ale asi na to zapomněl. Jinak je docela chytrý, protože vždycky, když mají kluci úkol z matematiky nebo z češtiny, tak jim to kontroluje táta. Většinou, nebo myslím, že vždycky, jsou pak úkoly správně. Ale táta bývá doma málokdy, aby úkoly mohl opravit. Je většinou v práci nebo na zahradě, nebo hraje šachy. V tom je fakt dobrý. A někdy vítězí i v soutěžích. Ale když už by měl být ze zahrady nebo z práce doma, tak doma není. Máma vždycky říká, že je na pivu. Pivo není dobrý. Nevím, co na něm tátovi chutná. Z piva je dobrá jenom pěna. Když nosím ve džbánku pivo domů, tak tu pěnu vždycky vycucnu. Ale musím opatrně, abych se nenapila i piva.

Máma tátovi někdy nadává, že si s námi moc nehraje. Že pořád se třema dětma vymýšlí hry jenom ona a nemůže to dělat pořád, protože musí taky vařit a uklízet a my jsme pak jak z divokých vajec. To já si teda nemyslím, že jsme jako z divokých vajec. Já si myslím, že jsme normální děti. Akorát bráchové nejsou úplně normální. Takže táta, aby mámě udělal radost (a nám taky) vyřezal pět pistolí na gumičky. Gumiček já mou spoustu, protože mám dlouhý vlasy. Až po zadek. A máma doma zakryla všechny okna dekama, aby byla úplná tma a honili jsme se všichni po bytě a stříleli jsme po sobě těma gumičkama, dokud nedošly. To je strašně dobrý. Máma vždycky tuhle hru hraje s nadšením a říká, že už má nápady, jak ji zdokonalit. 

Hádankové intermezzo:

Vleze se maminka na skříň?

Vleze. Ale neptejte se jak. Maminka je velká – 172 cm. Hledali jsme ji při naší obvyklé noční bojové hře po temném bytě s dřevěnou pistolí na gumičky. Nemohli jsme ji najít. Bylo by potupné rozsvítit, ale nebylo jiné možnosti. Uvnitř rozkládacího gauče nebyla, za kytkou nebyla (za kytkou jsem jí vždycky našla), scvrknutá na sedadlech židlí pod jídelním stolem nebyla… zkrátka nebyla nikde. Bylo velké překvapení objevit ji na skříni, u které nebyly žádné schůdky, žádná židle poblíž, prostě nic, co by ji pomohlo dostat se do té výšky. Jak se tam dostala, je dodnes jejím tajemstvím. 

Foto: weinstock / Canva