Pan doktor přede mnou sežral šušeň. Nedělám si srandu! Když jsme byli v družném hovoru a přemítání, který papír, ke kterému klientovi patří, ve chvilce zamyšlení vklouzl jeho ukazováček do nosu, cosi tam vylovil a následně to zcela automaticky dopravil do úst. Bez mrknutí oka. Bez zádrhelu. Beze studu. Plynulá činnost, jež jasně dávala najevo, že tohle se nestalo poprvé. Mě poser. Nevěděla jsem, jak na to reagovat. Rouška skryla ohromená ústa a mozek se snažil ihned prožitek resetovat. Napsala jsem SMS se stručným popisem situace manželovi, aby se náhodou s odstupem času nestalo, že zážitek budu považovat za tak neuvěřitelný, až si budu myslet, že se opravdu nestal. Vytěsním ho. Bylo by ale rizikové ho vytěsnit, protože čím déle tam jsem, tím více jsem přesvědčená o nesmyslnosti mé pracovní činnosti. Ani ne kvůli pracovní náplni samotné, spíš kvůli prostředí, návykům, zvyklostem, tomu, jak to tam chodí.

Kupříkladu dnes jsem se dozvěděla o absenci uklízečky. Zanedbanost kanceláří mi přišla divná i dřív, na mě tam byl vyloženě bordel. Už jsem poznala pár méně kvalitních uklízeček, mé nároky na čistotu jsou vyšší a myslela jsem si, že sem chodí uklízet holt pracovnice nepečlivá. Proto jsem si svou kancelář zvelebila svépomocí, utřela prach a povrchy, rozmístila kytky a dlabala na to, jak to vypadá vedle u pana doktora nebo v tom kamrlíku, který se převlíká do špatné masky kuchyňky. V pondělí však po skartaci padlo papírové smetí na koberec skoro ve stejně vrstvě jako venku sníh a když ani dnes (po dvou dnech) nezmizelo, zeptala jsem se, zda tam nějaká úklidovka dochází. Bylo mi mlhavě odpovězeno, že ani ne. Údiv způsobil překotnou reakci a přišla má nabídka na luxování. Naštěstí byla zamítnuta, protože panu doktorovi došly pytlíky do vysavače. Nechápu. Sice je to lépe přijatelné než šušeň v puse, ale o péči a kultivaci pracovního prostředí to něco napovídá. A žádný dojem/prožitek bych neměla zkoušet přehlížet, protože jednou se stane závažím na miskách vah. Na druhou stranu druhé rameno vah vyvažuje nenáročnost práce, blízkost domovu a fakt, že je to alespoň něco, ačkoli za mrzkou mzdu. Ale mrzká mzda lepší než žádná.

Blýská se však na lepší časy. Z nadačního fondu jsem dostala kladný výsledek výběrového řízení. Texty z výběrového kola nadchly, ovšem nakonec si ve fondu řekli, že poloviční úvazek pro PR s fundraisingovým přesahem přepůlí a nabídli mi práci pouze na 38 hodin měsíčně. Vznikají nové otázky: Lze za 38 hodin měsíčně smysluplně nastavovat komunikační strategii a taky ji plnit? Nevím, spíš myslím, že ne. Zvlášť, pokud k tomu máte být textově k dispozici i fundraiserovi. Ale nestáhnu kalhoty před brodem, určitě se s prací poprat alespoň pokusím. Druhá otázka zní: Budu moci opustit stávající práci tak, jak jsem původně chtěla? Odpověď je jasné ne. Mzda na čtvrt úvazek mě nevytrhne. Takže budu kombinovat dva čtvrtinové úvazky, tříštit pozornost, ale s nadějí, že má funkce PR v neziskovce mě obohatí, něco naučí, dá smysl a pomůže zaměstnavateli a lidu.

Zůstávám ještě ve hře u vzdělávacího start-upu, hodně mířeného na IT, na který lpěla chválu přítelkyně a který hledá marketingového koordinátora. Popis pozice seděl na mé CV a líbil se mi, vč. práce na půl úvazek na normální smlouvu a možnosti účastnit se jejich kurzů zdarma – to vnímám jako naprostou pecku. Mají velký potenciál, zdá se, že to, co dělají, dělají výtečně, nechybí jim zápal, nadšení, dobrá prezentace i super reference. Zapojila jsem se do výběrka a počkám, co se z toho vyvine a hlavně kdy. Doufám, že se výběrko rozlouskne do března, než podepíšu smlouvu s fondem. Nerada bych se u něj zavázala na čtvrthodinový úvazek, dala jim naději, oni mě čas se zasvěcením do jejich fungování a pak bych jim utekla ke start-upu. To by bylo blbý. Ačkoli co je dneska blbý? Brát ohledy na vlastní úkor, nebo prostě využít to, co lépe sedí? Dokázala bych si představit i kombinaci obou úvazků, pořád bych nebyla na plném, ale zhruba ¾. Ačkoli je velkou otázkou, jak moc to půjde skloubit s péči o mámu po propuštění z nemocnice a se starostí o domácnost a rodinu, která zase začíná nasazovat otrokářské manýry. Ale to už jedu hodně do budoucnosti a v téhle chvíli zbytečně. 

Paradoxně celou současnou situaci, i přes občasný černý šmouhy, vnímám jako blýskání se na lepší časy. I těmi úkoly ve výběrkách se oťukávám, rozšiřuju si obzory. Tenhle web a práce s ním mi pomáhá, učí mě, nutí mě psát, rozvíjí mě. Zkouším to s webem na sociálních sítích, abych si doplnila chybějící zkušenost v roli správce. Občas stihnu kouknout na nějaké edukativní video, nebo čtu návody/ instruktáže. A konečně – bez práce taky nejsem, mám dreamjob v kanclu a téměř jistý čtvrt úvazek ve fondu, takže k nějakým steskům vlastně není důvod. Jen na zvolání HURÁ! to ještě úplně není. 

Foto zdroj: Profimedia