Probudila jsem se v chatičce a bolí mě tady – na prsou. Včera jsme si pinkali na hřišti s balónem a ona tam nebyla síť, ale jenom takový drát, který nešel moc vidět. A já jsem chtěla chytit balón, a tak jsem hrozně rychle utíkala, až jsem narazila na ten drát a on mě odpinknul zpátky na zem a pak jsem omdlela. A probudila jsem se až teď, takže jsem spala hrozně dlouho a přes celá prsa mám rudou čáru. To, jak se ten drát otiskl do kůže. Ale prý to během pár dnů zmizí. Ale pálí to a blbě se mi dýchá. Raději budu ještě spát. Je tu máma a hladí mě. 

Už bych chtěla být doma. Je to spíš pitomá dovolená než parádní, i když to ze začátku vypadalo na prima zážitek. Furt se mi něco děje a táta i strejda Evžen chrápou. A když chci v noci na záchod, tak musím dávat pozor, abych na někoho nešlápla, protože ta blbá chatička je menší než chlívek pro prasata. A na záchod bych musela jít hrozně daleko, takže raději čůrám za chatou a pak si ráno říkám „jen, aby to nešlo cítit“. A ty snídaně v restauraci jsou taky děsný. Jíst se dají jenom vajíčka, protože jinak dávají fujtajblový sýr a ještě horší máslo. A vajíčka, ty my máme doma hodně krát lepší, protože jsou domácí. Tady je to takové bez barvy a chuti. Ke snídani pořád místo rádia řve nejmladší bratranec Bohouš, z toho by se jeden zbláznil. A nemůžu už daleko od břehu ani s tím kruhem, ani po slibu, že se ho budu držet a žádný házení do vody nebude. Máma mě nechce dál do vody pustit, protože se o mě bojí a sama se ještě nenaučila pořádně plavat. Já to říkala. A poháry jsou pořád stejný. Samý broskve, polárka, broskve a hnusná šlehačka. Fuj. 

Prostě je to tu blbý. Chtěla bych zpátky domů. Nevím, co je na tom tak skvělého válet se pořád na jednom místě rovnou s velkou rodinou. Strejda Bohouš je s mým tátou pořád v restauraci, malý Bohoušek pořád řve. Sestřenice Ivetu i Vendulu baví opalování, takže musím být s bráchama nebo s mámou. Mámu ale opalování taky baví, nebo si povídá s tetou Věrou a u toho já být nemůžu, tak na mě zbyli bratři, ale s nima už taková sranda taky není, protože vlastně nemáme co dělat. Trampolínu nám zakázali ti, co přišli na to, že nepatříme ke skokanům do vody, ping pong dobrý, ale nedá se to hrát pořád… prostě chci domů. Vůbec nechápu, proč lidi jezdí na dovolenou. 

Hádankové intermezzo:

Je možné z ježka udělat domácí zvíře?

Není. Bohužel. Není ani v silách ježka nechat se domestikovat, ani v silách člověka ježka uhlídat. Zvláště, pokud se rozhodnete netrhat ježčí partu a domů si přivedete (tajně) celou ježčí rodinu. Tuhle Bedřich pozdě v noci donesl domů krabici. A v ní pět ježků. Říkal jim „táta, máma a tři děti“. Říkat jim tak mohl pouze jediný večer. Ježci byli příliš všeteční, a i když se zdálo, že by pod vanou mohli přečkat celou noc a pak i další, jejich touha po nočním putování bohužel přemohla pocit bezpečí a hodnotu pohodlného pelíšku pod vanou a vydali se na procházku po panelovém 3+1. Putovali společně. A kdoví, jestli si porozhlédli po celém bytě, než dorazili do ložnice rodičů, nebo jestli to vzali rovnou. Rodiče se hodně vylekali. A hodně dlouho se snažili zbavit blech. Bratr se nám, zbývajícím dětem, zaručil, že příští skupina ježků bude méně početná a více vychovaná. Ale ani dva ježci, které objevila sousedka o pár dní později opět v ložnici našich rodičů, ani její zvolání: „Jé, vy chováte ježky?! Ti jsou ale roztomilý. A nemají oni náhodou blechy?“ rodiče neobměkčili a ježci museli z domu i tentokrát. Ježek prostě patří do přírody.