Maminka pochází z velkého města. Jezdíme tam na prázdniny za dědečkem a babičkou a někdy jezdí oni k nám na vesnici. Ale protože je to pro ně dlouhá cesta, spíš se dopravujeme my do města. Dědeček je ten nejhodnější člověk na světě. Hned po mámě. Má velké bříško a na něm mě vždycky nechá ležet. Můžu ho trošku kousat do prsou, když se spolu pereme – ale to děláme jenom jako, jen se tak škádlíme – a pokaždé tu naši bitku ukončíme tím, že si lehnu na dědovo bříško, pohladím ho a řeknu, že je nejlepší polštář na světě. 

Když jsem u dědy a babičky na prázdninách, uvolní mi místo na spaní v manželské posteli v ložnici, ale já se daleko raději mačkám s dědou na malém gauči v kuchyni. Děda mi tam čte pohádku o Srdíčku Poutníčkovi, nebo mě šimrá jako máma, nebo mi povídá něco o vlacích. Děda u vlaků dělal, když byl mladý. Má je pořád hrozně rád, takže při procházce často končíme u vystavené parní lokomotivy na nádraží. Říká mi, že je to Kafemlejnek, kterej pamatuje i císaře pána. Mě se taky líbí, i když víc by se mi asi líbila na trati, v pohybu. V neděli mě zase bere na loutkové divadlo. A to je paráda. Hlavně proto, že i Srdíčko Poutníček z naší pohádky nakonec skončí v divadle, kde konečně pozná živé děti. Do té doby je zná jen z vyprávění větru. Když jsme v divadle, představuju si, jak by to bylo krásný, kdyby zrovna teď vešel Srdíčko Poutníček a seznámil se se mnou. 

Děda je i montér, což babičku dost zlobí. Sbírá starý hodiny a rádia a opravuje je. Je pravda, že mají rádií a hodin plno, hlavně na skříních v ložnici a některý jsou tam fakt dlouho. Ale taky je pravda, že když má děda čas, vždycky nějaký rádio nebo hodiny sundá a šťourá se v nich. To je úžasný! Pomalu zkouší všechna kolečka, svařuje drátky a když nakonec hodiny zatikaj, nebo se v rádiu ozve zvuk vysílání, máme velkou radost. Většinou pak rádio nebo hodiny zase vrátí zpátky na skříň a jde si spokojeně zakouřit. Děda je hrozně šikovný. Třeba u nás doma visí na stěnách dřevěné postavičky z pohádek. Je tam trpaslík Šmudla ze Sněhurky, modrá kočička (ale to nevím z jaké pohádky), pejsek, a to všechno vyrobil děda. Vyřezal a vymaloval tyhle postavičky, když jsme byli ještě malí a máme je doma, abychom tak měli doma i dědu, když s náma nemůže být moc často. 

Děda má taky krásný ranní zvyk. Brzo ráno se vyplíží z bytu tak potichu, aby nikoho nevzbudil a jde koupit teplou snídani. Ráno mě pak budí s teplými koblížky a kakaem. To je ta nejlepší snídaně na světě. Užívám si ji ještě v posteli, když teda spím s dědou v kuchyni. Když musím spát v ložnici, tak už je to kouzlo trošku menší, ale pořád hezký. Babička totiž často večer zavolá, jestli si nechci jít lehnout k ní, a to já odpovím, že nechci. Ale ona si pak vymyslí něco jiného, třeba mě poprosí, abych ji trhala chlupy, a to za ní jít musím a je jasný, že tam budu i spát. Trhání chlupů mě bavilo dřív, ale teď už ne. Babička má na nohách chlupů hrozně málo a jsou dlouhý. Uděláte třikrát pinzetou šup šup a je to. Jenomže pak už vás nenechá odejít a prosí, abyste se přitulili. A to nemůžete odmítnout. Škoda, že se do té postele nevlezeme všichni tři.