Dostala jsem od učitelky facku. A vůbec nevím za co. Chodím na flétnu. Druhý rok už. Moc mi to sice nejde, ale zase umím skládat vlastní písničky a básničky, takže chodím na různá vystoupení a tak. A zrovna před jedním takovým vystoupením jsme všichni z naší skupiny stáli před generální zkouškou v řadě, nic jsem nedělala a najednou „tu máš – facan“. A to jsem se neopozdila na podium, nebo tak, ani jsem nemluvila, prostě nic. Nečekaně přilítla facka a bylo to. Takže s flétnou končím. Té blbé, hnusné, nespravedlivé a úplně pitomé učitelce jsem řekla, že už k ní chodit nebudu. Že jestli si chce do někoho třískat, tak do mě teda ne. A odešla jsem pryč. Ať si tam skřehotá nebo píská na píšťalku sama. A řekla jsem to mámě a máma učitelce potom vynadala. Taky si to zasloužila. Učitelka říkala, že byla před vystoupením nervózní a že jsme byli blbě seřazení, ale to já si nemyslím. Seřazení jsme byli dobře. A i kdyby ne, tak to přece není důvod, aby mě třískala. Netříská mě ani máma. A ta ty důvody asi někdy i má. Ale netříská. Bráchy jo, protože ty mají někdy horší průšvihy než já. Ale mě nikdy. Nikdy a nikdo mě třískat nebude! Při rvačce je to něco jiného. To samozřejmě mydlíte jeden do druhého, nebo do třetího, co to jde. Chcete přece vyhrát. Ale rvačka mezi dětma je něco úplně jiného než facka od dospělého.

Pár dní po vystoupení mě učitelka u sebe v kabinetu chvíli přemlouvala, abych na flétnu a do sboru chodila dál, že se omlouvá, ale já si myslím, že v tomhle případě omluva nepomůže. To ona je dospělá a učitelka a určitě by jenom proto, že je nervózní neměla dávat facky. Máma je taky někdy nervózní. No, vlastně často. Ale facky od ní nedostávám. Málem mě ta učitelka přesvědčila, abych zůstala. Já jsem ale na její přesvědčování byla připravená a věděla jsem předem, že nesmím za žádnou cenu ustoupit. I kdyby to přemlouvání bylo kdovíjak přesvědčivé. A že se často překecat nechám. Teď ale ne! Prostě tam chodit nebudu. 

Máma mi pak povídala, že je učitelka stejná kráva, jako je její manžel vůl. On totiž mámu zaměstnal v zahradnictví, když mě dala do jeslí. Na jesle si i pamatuju. Chodila jsem čůrat na nočník a strašně jsem se těšila, až vyrostu tak moc, abych mohla chodit na záchůdek. Byl takový malinký – mnohem menší, než co máme doma. Ale trvalo dlouho, než jsem na něj dosáhla. Máma si pro mě chodila vždycky po spinkání. Stačilo, abychom vyběhly tři patra nahoru a byly jsme doma, protože jesle se provozovaly u nás v baráku. V přízemí. Takže to máma měla dobrý s mým odkládáním a mohla chodit do toho zahradnictví. Chodila tam ale jen chvíli, protože ten vůl na poli furt hlídal, jestli dobře pracují, nebo je neustále káral, jak mají stříhat květiny a máma toho měla plné zuby. Řekla mu, že je vůl a odešla. Mám ale pocit, že mi máma neřekla úplně všechno, protože si myslí, že jsem moc malá. A vlastně možná, že učitelka mi tu facku dala právě proto, že moje máma řekla jejímu muži, že je vůl, i když to byl její šéf. 

Každopádně teď si musím dávat pozor, abych tu učitelku nikdy nezapomněla pozdravit. Aby věděla, že jsem slušnější než ona. 

Foto: Josie Stephens / Canva