Za naší vesnicí, která je docela velká, máme brod. Kolem vesnice je víc brodů než tenhle ke hřbitovu, ale zrovna tenhle je na koupání nejlepší. Schází se tam hodně lidí a v každou denní dobu. Jen v noci si myslím, že tam lidi spíš dělají oheň a zpívají, než aby se koupali. Někdy hřbitovní brod střídáme ještě s koupáním u splavu, ale to je na úplně druhém konci vesnice. Naše vesnice se rozléhá na kopci i pod ním. Proto míst, kam se dá chodit, je spousta. My máme ale nejraději, když si najdeme místo, kde můžeme být sami s rodinou. Takže se někdy stane, že někoho z nás máma vyšle na výzvědy, kde je u jakého brodu kolik lidí a jde se tam, kde je jich nejmíň. 

Tentokrát jsme ke hřbitovnímu brodu šli i s tetou Věrou. Teta má celkem čtyři děti. Dva kluky – mrňouse Bohouška a patnáctiletého Láďu – a dvě holky – Ivetu a Vendulu. Mladší Vendula je stejně stará jako Bedřich, je jim devět a něco. Starší Iveta má zase stejně jako brácha Luboš skoro dvanáct. A v břiše má teta dítě pátý. K brodu nás tak šlo celkem sedm dětí, pokud nebudu počítat to nenarozený. To je na jeden brod až až. Beďa využil rodinné atmosféry, a hlavně před sestřenicí Vendulou se chlubil, že prý umí plavat. Chodí už sice rok na plavání, ale plavat teda moc neumí. Plave jak pes. Starý pes. Tak nás podváděl, chodil pod vodou po rukou a dělal, že plave. Šlo krásně poznat, že podvádí, tak jsme na něj s Vendulou zakřičely, že podvádí a dál jsme se o něj nechtěly zajímat. Stejně jsme ho ale po očku sledovaly a smály se mu, protože vypadal směšně. 

Když jde Bedřich do vody, musí si sundat brýle. Už několik brýlí utopil a máma řekla, že bude lepší, když bude chvíli slepej ve vodě, než aby byl slepej všude několik dní. Kdyby brýle zase utopil, museli bychom čekat, až budeme mít peníze, dostaneme se do města a koupíme brýle nové. To pár dní zabere. Bedřich, který má osm dioptrií, vypadá ve vodě směšně nejen proto, jak blbě plave, ale taky proto, že ho najednou bez těch brýlí člověk vidí se strašně malinkýma očima a se zmatenými pohyby. Vlastně všechno vidí rozmazaně, takže se hýbe dost nejistě, a i když kouká našim směrem, je jasný, že prd vidí. 

Jenomže jsme se nesmály dlouho, protože se ozvalo „au“. Bedřich vytáhl ruku a jeho prst ho prozradil. Nařízl si o nějakou rozbitou flašku ve vodě malíček uvnitř dlaně tak, že šla vidět kost. Z druhé strany, zvenčí, to už bylo dobrý, ale druhou půlku zespoda dlaně měl rozřízlou až ke kosti. Já s Vendulou jsme mu vynadaly, že podvádí a teď se pravda ukázala. Mámě se udělalo špatně a rychle sbalila věci a celé dva kilometry k doktorovi jsme skoro utíkali. 

Protože toho máma moc nevydrží a od hřbitovního brodu je to k doktorovi pořád jen do kopce, měli jsme my děti po cestě čas Béďův prst prozkoumat. No, viděli jste někdy hýbající se kost? Já teď poprvé. A je to fakt hrozně zajímavý. Takže jsme mu cestou k doktorovi to podvádění vlastně i odpustily, protože nás nechal na svou kost koukat. Doktor Beďovi malíček zašil a říkal, že bude fungovat dobře. 

Hádankové intermezzo:

Je noc v kurníku pro dítě adekvátním trestem?

Rozhodně je to dobrodružné a pro ty, co jsou v teple domova a mají výhled na kurník, i zábavné. Bedřich musel být za cosi potrestán. A protože bratr býval čas od času tvrdým oříškem, na doporučení tety Růženy byl uzamčen v kurníku. Podle mého názoru mu to moc nevadilo. Hlavičku měl vystrčenou z kurníku ven, chvíli zkoumal zámek a pak se radostně rozkokrhal. Stopy to na něm, myslím, nezanechalo. 

Foto: Karolina Grabowska / Canva