V televizi se lidi rvali. Policajti stáli s velkými štíty a odstrkávali lidi, který nijak chráněni nebyli. Ale těch lidí bylo hrozně moc a když se setmělo, tak v ruce na nějakým náměstí drželi svíčky a cinkali vším možným a máma nám snad poprvé řekla, abychom si sedly k televizi a koukaly se koukat. Že tohle si musíme zapamatovat, protože je to důležitý. Ale vlastně nic víc neřekla. Jen: „Koukejte se a pamatujte si to!“ A myslela to vážně. Když jsem se jí zeptala, kde to je, řekla, že v Praze. Když jsem se zeptala, co to znamená, řekla, že ty lidi bojují za to, aby se měli líp. Ale neřekla, proč se teď mají špatně.

Vždycky se člověk asi může mít líp, ale i když my se moc špatně nemáme, tak bych neřekla, že by se mi chtělo rvát s policajtama jenom proto, že bych se chtěla mít líp. Máma ještě řekla, že komunisti asi končí, ale spíš to řekla sama pro sebe, takže zase nic nevím. Máma se dívala se na televizi a ani se nehla a vůbec nevnímala okolí. Mně se chtělo brečet, protože i když se rvu, nemám ráda, když se musím koukat na to, jak se postrkuje někdo jiný. O něco později nás pak k televizi zavolala znovu a řekla, že si musíme pamatovat jméno Václav Havel. Že by bylo hezké, kdyby to byl náš další prezident. Místo Husáka.

Lidi v tom období na Václavském náměstí často zpívali a zpívali hezky a mně se chtělo zase brečet, ale zase jsem vlastně moc nevěděla proč. Asi kvůli tomu hezkýmu zpívání, které bylo o to víc hezčí, protože zpívala taková hromada lidí. Takže si pamatuju jméno Václav Havel a taky ty písničky. A pak ještě to, že se nikdy nebudu rvát s policajtama. 

Foto: Pavel Štecha