Máma a táta se hádali. Táta klečí u mámy a prosí jí, aby mu odpustila. Nevím, co provedl, ale muselo to být něco špatného. Má hodně průšvihů. Hádají se často. Máma je pak smutná. Ale zase můžu spát u ní v posteli a táta spí s klukama. To je dobrý. Ale lepší by bylo, kdyby se nehádali a táta byl hodný. Jenomže mu to nějak nejde. To já znám. Někdy prostě člověk zlobí, i když by chtěl být hodný. To třeba Luděk ze třídy má taky pořád samý průšvihy – úplně nejhorší je, když něco rozbije. A třeba i nechtíc, ale stejně ty okolnosti nikoho nezajímají. Všichni vidí jen tu rozbitou věc. Ještě takovou hnusnou vázu. A úplně nejvíc nespravedlivý průšvih byla moje dvojka na pololetí. Tu jsem si teda fakt nezasloužila, protože Labe jsem za Vltavu zaměnila jenom proto, že jsem byla dlouho nemocná a měla jsem skluz. Ale u táty to bude průšvih jiný. Takhle u mámy neklečí a neprosí poprvé. Něco se mu nedaří opakovaně. 

Foto: Andrea Piacquadio / Canva