Uprostřed lesa, na malém paloučku stála chaloupka. Nebyla to obyčejná chaloupka, byla celá z perníku. A v té chaloupce žila stará Ježibaba a její nejlepší kamarádka Karkulka. Karkulka byla prozíravější a Ježibabu maličko dozorovala. Vždy, když šla Karkulka za hazardem, přikazovala Ježibabě, aby nikomu neotevírala. Jednou takhle z rána zavolal na Karkulku Vlk a zlákal ji na partii pexesa. Karkulka přeleštila parohy, poučila Ježibabu o neotevírání a vyrazila s Vlkem hrát na vedlejší palouček. Zanedlouho se však ozvalo ťukání na dveře. 

„Babičko, otevři nám chaloupku jen tak trošičku. Jen dva prstíčky tam strčíme, jen si trochu uloupneme a hned zase půjdeme.“

„Neotevřu, nesmím. Karkulka by mi dala!“ ozvalo se z chaloupky. 

„Jen na chviličku, jenom trošku líznout,“ naléhaly hlásky, ale Ježibaba neotevřela.

Když se Karkulka vrátila z hrátek s Vlkem, vylíčila jí Ježibaba příhodu s tklivými hlásky. 

„To jsi udělala dobře, Ježibabo, že jsi neotevřela. To byl určitě Jeníček s Mařenkou. Víš, jak špatně by dopadlo, kdybys je pustila,“ pochválila kamarádku Karkulka.

O týden později poslal Vlk Karkulce pozvánku na chytání rybiček na nedaleké mýtince. Karkulka celá nadšená zatroubila do lesa, že přijde a ráda, připomněla Ježibabě, aby nechala dveře zavřené a odklusala do lesa. Sotva se za Karkulkou uzavřelo křoví, už někdo ťukal na dveře.

„Babičko, babičko, líznem si jen maličko,“ naléhaly hlásky tak líbezně, že se Ježibaba neudržela a trošku dveře pootevřela. Dovnitř se vedral Jeníček, který hned začal olizovat perníkovou vařečku a v závěsu za ním Mařenka, jež se vrhla na kliky. 

„Néé, moje poslední vařečka!“ zvolala Ježibaba. „A mé kliky! Jak se teď proboha dostanu do špajzu a na záchod?!“ 

Jeníčka s Mařenkou však naříkání nezastavilo. Okusovaly, olizovaly a ožužlávaly vše, na co jim jazýček přišel. Zděšená Ježibaba si rychle vzpomněla na Karkulku. 

„Za hory, za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou? Jeníček s Mařenkou celou chaloupku spasou!“

Karkulka, která zrovna nabírala vítěznou modrou rybičku na háček, nastražila uši, zavrtěla ocáskem, zahrabala kopýtky a hop a skok – už se hnala k chaloupce, jak nejrychleji jen mohla. Nevadila ji šiška, co ji spadla do nosu, ani moucha, která jí vlétla do ucha. Statečně se prodrala houštinou a už byla doma. Před chaloupkou zadupala a zvolala: „Co tady, vy uličníci, děláte?! Hybaj odsud!“ A nabrala Jeníčka s Mařenkou na parohy a hodila je za trest do řeky.

„Fuj, voda,“ křikl zděšeně Jeníček.

„No, voda,“ pronesla suše Mařenka a vytřepávala si vodu z ucha. 

Karkulka Ježibabě pořádně vyčinila a řekla, že doufá, že už nikdy nikomu neotevře. 

O celý měsíc později se konal kvartetový turnaj. Hazard je hazard, tomu se těžko odolává, a tak i Karkulka jednoho rána zvedla kotvy a nechala se létajícím kobercem odvézt za devatero hor a devatero řek. Ježibaba zrovna dopekla nové kliky a talíře, když se zase ozvalo známé zaťukání. Bába otevřela okenici a vidí přes celé okno tak tlustou Mařenku, že už v okně nešlo vidět nic jiného než ona a kousíček Jeníčka. 

„Fuj, to jsem se lekla,“ odplivla si Ježibaba. „Já tě nepustím, už vím, co jste zač. Snědli byste mi chalupu.“

Ale dětské hlásky za oknem se nenechaly odbít: „Jen ždibítek si lízneme, jen jazýčkem po podlaze šoupneme a hned zase půjdeme.“

„Jazýčkem po podlaze? To by asi šlo,“ smilovala se neopatrně baba a otevřela dveře jen tak trošičku, co by se jazýček mohl protáhnout. Hned po jazýčku se však objevila celá pusa a nos a pak celá hlava, a to už bylo všechno marné. Jeníček se pustil do židlí a okousal jim všechny nohy. Mařenka se vrhla na lavici, pak do stolu a než se bába vzpamatovala, zbyly z chaloupky jen zdi. 

„Za hory za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou? Jeníček s Mařenkou celou chaloupku spasou!“ spustila Ježibaba na celé kolo. Ale Karkulka ji neslyšela. Bába křičela pořád znovu a znovu a než se přes devět ozvěn dostalo volání až ke Karkulce, bylo skoro pozdě. Karkulka pospíchala tak rychle, že nedávala pozor a šlápla do hovínka, málem si o šípek natrhla kožich, ale ať pádila, jak pádila, když dorazila na svůj palouček, našla na jeho vršku jen pec, Ježibabu a dvě obrovské koule. 

„Mě je blbě,“ řekla první koule.

„Já se pobliju,“ řekla druhá koule. 

„A já vám ukážu,“ zvolala Karkulka. „Budete tady tak dlouho péct perníček, až nám to vydá na novou chalupu. A k té nově chalupě se už nikdy ani nepřiblížíte, nebo vás píchnu parohama do zadku a udělám vám na gaťatech díru!“

„Díru ne!“ zvolaly obě koule a pustily se do pečení. 

Foto: Couleur / Canva