„Jaký to je pocit, nechat ztopořený penis zase zbůhdarma klesnout?“ zeptala jsem se tě před usnutím. 

„Jako kdybys pouštěla draka a pak ho nechala spadnout, protože přestal foukat vítr,“ odpověděl jsi beze zloby, že už zase nic nebude. 

Spokojeně ses usmál a začal jsi na mě mrkat. Nejprve levým a pak pravým okem. Zatímco jsi mrkal, pozorovala jsem tvé krásné vějířky u očí a napadlo mě, jestli je to na celý život a za jakých okolností. Má to limity? 

„Kdybych byla invalidní, zůstal bys se mnou?“ padla další otázka. 

„Jo, proč ne?“ 

„No, protože bych si asi nechala uříznout nohy. Kdybych byla úplně, ale úplně chromá a ty dvě nohy mi na těle jen nenávratně visely, nechala bych si je raději uříznout. Asi. Snížila bych tím výrazně váhu těla a ty bys mě pak mohl zase na rukou nosit. To tak lidi v některých případech dělají, že si nechají uříznout nohy. Je to jenom o zvyku – zvyknout si na to, že místo nefunkčních nohou nemáš žádný. A samozřejmě rozhodnout se k tomu.“ 

„Změnilo by se ti těžiště a padala bys z vozíčku,“ koutek tvé pusy naznačil malé šibalské pousmání. 

„Nezměnilo, protože by bylo pořád dole. Na vozíčku bych seděla ve vertikální poloze, takže těžiště by bylo v dolní části těla. Tam jsou nejtěžší orgány. A taky bych se mohla k vozíku připoutávat. Bylo by praktický být raději bez nohou než s dvěma neovladatelnýma. Bych byla i samostatnější, protože bych mohla chodit po rukách, nebo se naučila jezdit na skejtu. Mohli bychom pak skejtovat spolu a ty bys mě v pohodě naložil sám třeba i do socky, kdyby bylo potřeba.“ 

„Bych si s tebou mohl házet,“ zasmál ses. 

„Ze všeho si děláš srandu,“ zatahala jsem tě za vousy. 

„Ne, ne.“ 

Chvíli jsme na sebe ještě koukali a usmívali se. 

„Je něco, co bys na mě změnil?“ zeptala jsem se vážně a dívala se na tebe zpříma, odhodlaná přijmout cokoli. 

„Přemýšlení a blbý otázky,“ zněla tvá odpověď, která se ztratila v salvě smíchu. 

Foto: Canva