„Bolí to. Tak divně štípe a řeže. Úplně uvnitř,“ vysvětluji a nahýbám přitom hlavu k levému rameni. Ramenem trochu přitlačím na krk, zkřivím půlku obličeje, ukážu stisknuté zuby a zavřu levé oko. Moje grimasa bolesti. 

„A od kdy to bolí?“ 

„No, asi od včerejšího večera, myslím.“ 

„A dělala jste něco výjimečného?“ 

„Ne, nic. Prostě jsem byla v práci a večer jsem se začala cítit blbě. Ráno jsem se probudila s touhle bolestí.“ 

„A bolí jenom tohle? Krk ne?“ 

„Jenom levý ucho. Zato pořádně,“ začala jsem mít výslechu místo vyšetření dost. 

„No a nestrčil Vám tam přes noc manžel něco?“ 

„Prosím?“ 

„Jestli Vám tam přes noc manžel něco nestrčil? Třeba korálku. Vy špatně slyšíte? To by vysvětlovalo…“ Nedokončená věta. 

„Slyším dobře, ale nemůžu uvěřit otázce.“ 

„Které?“ 

„Jestli mi tam manžel něco nestrčil.“ 

„A strčil? Nebyla byste první, komu nějakej dětina něco přes noc strčil do ucha. Třeba něco z kinder vajíčka.“ 

Podívala jsem se na manžela. Pedagog s vlastní učebnicí matematiky na mě koukal s otevřenou pusou. Rozvážnější polovina našeho páru, která vždycky pro jistotu třikrát měří, než řízne, nemohla uvěřit, že je v podezření z pokusu narvat manželce jen tak z plezíru během spánku do ucha třeba skládací plachetnici. Otec, který obětavě skáče pod padající dítě na chodník, aby si dítě nenatlouklo nos, teď stál na rozhraní čekárny a ordinace a snažil se najít stejně jako já důvody, pro něž by byl v očích druhých posuzován jako blbec, který komukoli cokoli tajně strká do tělesných otvorů a pak dělá jako že nic a objíždí s postiženým solidárně pohotovosti. Že by dojem blbce vyvolávaly jeho piercingy? Nebo snad dětské motivy na jeho tričku, které tak rád nosí? Nebo snad nesolidně působí Krakonošův plnovous? 

Ať tak či tak, z manžela vypadlo šokované: „Strčil. Hrášek od večeře. Už jsem to nemohl dojíst.“ 

Vždycky byl vtipně pohotový.