(Když liliput porodí liliputa, je to skoro skřítek)

„Kdy je nějaký nejbližší prodloužený víkend, kdy bychom mohli do té Budapešti?“ zeptala jsem se svého muže u pozdně letní večeře, když jsme ještě byli tři. Potřebovali jsme něco jako náhradní mini dovolenou. Po Budapešti jsem toužila. Lázně, historie, krásné město, blízko, levno – nebo alespoň doufám. A toužila jsem po ní tak dlouho, že už jsem měla pobyt detailně naplánovaný. Věděla jsem přesně kam půjdeme, v jakou denní dobu vyrazíme, kde uděláme přestávku, kde budeme bydlet, ve které vodě se budeme cachtat. Zbýval jen vybrat termín. 

„Super. Budapešť! Můžu s váma?“ Dcera s námi vždycky jezdila. Ale čím dál častěji jsme ji na podobné otázky odpovídali: „Ne.“ Jen tak, ze srandy. Ona pak nakrčila nos, udělala úškleb a tvářila se, že se fakt zlobí, ale nešlo jí to. Důvěřovala nám, a proto věděla, že některým našim slovům zkrátka věřit nemá. 

„Cože, to si jako budete užívat beze mě?! Tak to teda ne. Jedu s váma.“ Jasně, že jede. Ale bavilo nás jí škádlit. Bývala pak nebývale vtipná. 

„Tak kdy?“ opakovala jsem svůj dotaz. Manžel listoval diářem a jako nejbližší volný pracovní den, který by se dal spojit s víkendem, určil sedmnáctý listopad. „Až? V listopadu nikam nemůžeme,“ byla jsem zklamaná. 

„Proč ne?“ ozvalo se v duetu. 

„Mami, já chci do Budapešti. Pojedeme do Budapešti. To je v Itálii, že jo?“ 

„Není,“ zase dvojhlasná odpověď, tentokrát dospělých. 

„Proč nechceš jet v listopadu? Dřívější termín není,“ vyzvídal můj manžel. A já ještě smutnější, protože termín byl prostě aaaaažžžž za tři měsíce a jen pár týdnů před Vánocemi, jsem spíš tak hlesla: „Protože měsíc před Vánocemi nebudu nikam jezdit, když musím šetřit a shánět dárky.“ 

Velký oči. Oba páry. 

„Cože?“ Nevěděla jsem, kdo byl první. Dceři vypadla pizza z pusy. Plác – hnusná hmota na talíři. 

„Co, cože? Prase,“ nevěděla jsem, na co se ptají. 

„Řekla jsi, že nikam nejedeme, protože musíme šetřit a nakupovat dárky na Vánoce,“ vážně, ale s velkým pobavením v pohledu a možná i malým cukáním v koutku úst muž rekapituloval, co mi z pusy před chvíli vypadlo. Ty krávo, horší, než ten hnus na jejím talíři! 

„Neřekla,“ nevěděla jsem, co dělat. Čas, čas… dejte mi čas! 

„Řekla.“ A jeho úsměv už se pomalu rozvinul do vítězné spokojenosti. 

„Takže Ježíšek není? Ha, hááá!“ Vítězoslavná salva smíchu, široká huba, proto jsme jí někdy říkali Mike Jagger, a zlomení v pase. 

„Proč by asi nebyl?“ snažila jsem se zachránit situaci. „To je jasný, že musím nakupovat dárky, když má babička narozeniny na Štědrý den, ne? Nevím, proč se tak divíte. A proč by Ježíšek neměl být.“ 

„To už nezachráníš,“ muž si u večeře složil ruce křížem na hruď, opřel se pohodlně o opěradlo židle a pohledem mě vyzíval k dalším pokusům uchránit kouzelný svět naší doposud jediné ratolesti. Bylo jasné, že se bude bavit. Chtěl jí to říct už o rok dřív. Tady byl každý pokus o záchranu předem prohraným bojem. 

„No, tak to víš! Ježíšek není, neexistuje. Nikdy nebyl. Taky jak by asi utáhl takovou hromadu dárků, když je to mimino, že? Stejně si to už věděla. Věděla, že jo? Akorát jsi s námi pořád tu hru chtěla hrát, že jo?“ Rychle poskládaná slova byla míněná jako má obhajoba, že se zase tak moc nestalo. 

Plácla se do kolen jednou rukou, druhou mávala ve vzduchu, otevřenou hubu dokořán a uvnitř hřejivý pocit vítězství. „Já to věděla. Já to věděla! Ježíšek není. To bylo jasný, že není. Bylo to divný. Všichni ve škole mi to říkali. A děda už se stejně taky prořekl, když se mě ptal, jestli se mi líbí ta knížka od strejdy. Já to věděla. Jsem mazaná. Ha há!“ 

Všichni jsme si ulevili. Devítileté tajemství bylo odtajněno. Už nemusíme vymýšlet, jak ji ve víře na Ježíška udržet – žádný rohačky, žádný prskavky zapíchaný ve sněhu, které měly vytyčit Ježíškovi cestu k nám, žádný nevydařený pokusy o převlíkání se rychle do kostýmu Ježíška a pak zase do svátečního, než dozvoní zvoneček. Žádný dopisy od Bobbo Natale, Pere Noel nebo Nisse, nic. Klid. 

„A kdo sežral to cukroví?“ zeptala se. Do každého okna v chalupě, hlavně v patře, jsme spolu dávaly cukroví, aby se k nám Ježíškovi chtělo. Bylo to praktické. Vyvětraly jsme po pečení kapra a v přízemí byl dostatek času pro ostatní, aby pod vánoční stromek nachystali dárky v klidu, bez její přítomnosti. 

„Já. Kdo jinej? Tajně jsem si ho strkala do pusy, když jsi ke mně byla zády, aby sis myslela, že je to kouzlo a že už jde. Ale víš, jaká to byla oběť, když jsem ty loňský Vánoce nemohla?“ popravdě jsem odpověděla. 

„No, mami… A fakt mi tu knížku o čůrání dal strejda?“ začala být věcná. 

„Jo, dal. Všichni z rodiny ti dávají dárky.“ Objasňuju a manžel se jen baví. 

„A Zikmunda?“ 

„Babička. A teta z Moravy ti taky každý rok něco posílá.“ Nechtěla jsem nikoho vynechat, i když posílají spíš peníze. 

„No tak to je pecka. Tak na příští Vánoce bych si, milí rodiče, přála osobní počítač, jo?“ Nemizel jí úsměv z tváře. „A jen tak mimochodem vám děkuju za tablet. A kdo byl ten čert?“ 

„Jakej čert?“ Potřebovala jsem trochu času na rozmyšlenou. Vysypat jí to celý? Že jsme ji obelhávali ve všem? Že neexistuje peklo, čerti, skřítci, kteří nám doma čas od času něco schovali. Prostě všechno? Hledala jsem pomoc u manžela. Ten jen přimhouřil oči a pokyvoval spokojeně hlavou. Myslím, že se na židli i zhoupnul, ačkoli to většinou nedělá. 

„Čerti normálně jsou. Proč by nebyli. Ježíš a čert je úplně něco jinačího. Chápeš – Ježíšek – vymyšlenej mrňous, co by neunesl ani vlastní pití a má nosit pytle s dárkama? Blbost. Ale čert – dobro a zlo – to existuje. A je správně, že máš černý svědomí, když něco provedeš a bojíš se. Tam není důvod, aby se pochybovalo, že není. Navíc je to i historicky podložený – Faust třeba.“ Vařila jsem z vody, ale myslím, že hned za dobrem a zlem ji to přestalo zajímat a napadla ji nová otázka: „A co Zoubková víla?“

Její otázka byla doprovázena další salvou smíchu. Vždycky u takhle upřímné radosti vyloudila zvuk, v němž by se daly vypozorovat slabiky „ha ha“, měly hrdelní podkres, který šel až z nitra dětské, veselé opravdovosti a vypadl do prostoru skoro jako ďáblovo zavytí. Radostný. Jako by nad všema zrovna vyhrál v kartách. 

„Co zoubkovka? Jasně, že je.“ Zase ta lež byla na mě. 

„Tak hele, rodiče, máte poslední příležitost říct to. A jen připomínám, že si nelžeme. Teda s tím Ježíškem to chápu, ale teď mě zajímá ještě zoubkovka,“ dívala se skoro stejně pobaveným pohledem jako její otec. 

„Zoubkovka je.“ Nechtěla jsem jí brát všechno. Kvůli hloupému termínu pro vysněnou Budapešť. Ale zase nic tak hrozného jsem neudělala – tušila to už loni a bylo na čase přiznat barvu. Ale víla – to je jiná. Zrovna před týdnem jsme jí koupili náramek, protože se jí jeden zub viklal. Tak alespoň ještě jednou, naposledy, chtěla jsem prožít malou pohádku. 

„Takže je, jo? Tak já vám to teda přiznám,“ změnila výraz. Chtěla, abychom ji brali vážně. Ale dál se bavila. Niterně možná ještě víc než doposud. Těkala očima ze mě na tátu, aby jí z reakcí ani jednoho z nás nic neuniklo. Chtěla nás podrobit drobnohledu. 

„Když mi vypadl poslední zub, dala jsem si ho pod polštář. A šla spát. Ale nemohla jsem usnout. A najednou slyším, jak jde táta. Máma to nebyla, té vržou kolena. Myslela jsem, že mě jde zkontrolovat, jestli spím, tak jsem dělala, že spím, aby nebyl průšvih, a najednou cítím, jak mi něco opatrně šmátrá pod polštářem. Dlouho. Pak zase kroky zpátky do obýváku a tam ti táta šeptem, ale stejně jsem to slyšela, řekl Ten zub tam není. Haháááá,“ byla v křeči. Zajíkala se smíchy. 

„Pak slyším křup, křup. Máma. Raději zase dělám, že spím a zase šmátrání pod polštářem. A pak zase slyším Ten zub tam, ty voe, fakt není. Haháááá,“ nemohla se udržet. A já už taky ne. Zapnula jsem si tajně diktafon. Na stará kolena jsem se chtěla téhle scénce smát. 

Má pravdu – takhle to bylo. Kdo viděl malý mléčný zub, ví, jak snadné je ho nenajít. Zvlášť pod polštářem spícího dítěte, které odmítá dávat zub do obalu, aby s otevíráním zoubkovka neměla práci. Dítěte, jehož postel připomíná spíš regál na plyšáky, vitrínu na šátky a vysavač na drobky. Najděte tam malý zub. Po tmě. To prostě někdy nejde, spíš narazíte na něco k snědku. Ale ten zub potřebujete. Potřebujete hrát hru na Zoubkovou vílu. Takže když dáte děcku za zub odměnu, je jasné, že se později vedle odměny nemůže najít i zub. Dítě je sice malé, věří na víly, ale není pako. Alespoň to naše bylo nějaké přechytralé. 

„Pak jste tam šli oba, rozsvítili jste mi lampičku a hledali zub. Ale to už mi přišlo blbý, tak jsem dělala, že se probouzím. A vy jste mi řekli, jestli nechci jít spát k vám do postele, že je vám smutno.“ 

„To je pravda,“ konečně jsi promluvil. No jo, prohraný boj, já vím. Potřebovali jsme ji dostat z postele, abychom ji mohli pořádně prohledat a zub najít. Stejně se ale nikdy nenašel. 

„Pak jsem spala u vás v posteli a ráno jsem měla pod polštářem čelenku s cinkátkama. Hahááá. Takže zoubkovka není! A určitě není ani čert. Ještě k tomu se psem. Jak by asi pes v pekle dýchal! By chípnul! Ha hááá!“ 

„Ale některý skřítci jsou,“ já fakt někdy věřím, že skřítci existují a dávám to teď hlasitě najevo. 

„Jasně mami. Když liliput porodí liliputa, tak je to skoro skřítek. Ha hááá!“ Nešlo ji zastavit. Prozřela. Bylo jí devět, chodila do čtvrté třídy. Ještě ve třetí bojovala se všemi, kteří na nic nevěří. Chodila domů a hrdě hlásila, jak jsou ostatní hloupí, že si myslí, že jim dárky kupují rodiče. Kde by asi na takovou hromadu dárků vzali peníze? Ona ale ví, ona ho viděla. Stejně jako u ní bydlí skřítci a chodí k ní víla! Ale ke spolužákům ne, protože na ni nevěří. Ubila argumenty tři spolužačky, aby taky začaly věřit, že to celkem sype. Věříš – dostaneš. Jednoduchá rovnice. Tak to zkusily. Ale nic (nepřiznaly se doma ke změně víry, to je pak těžký.). Teď už je pohádkám a čárům konec. 

„Tak to je ostrý,“ uzavřel celé naše přetěžké odhalení pizzožrout. „Když se mi na táboře holky posmívaly, že mám pěkně úchylný rodiče kvůli růžovým psaníčkům, co jste mi posílali, to ještě nevěděly, že máma je Ježíšek a táta zoubková víla. Hahááá!“

Foto: Olya Kobruseva / Canva