Tý jo – konečně máme barevnou televizi! To je super! A viděla jsem poprvé pohromadě 10 000 Kč. Jako ještě před tím, než jsme tu televizi koupili. Házeli jsme si peníze nad hlavy a dělali jsme, že se v nich válíme. Trochu jako strýček Skrblík. Ale samozřejmě s deseti papírkama se Skrblíkovi nemůžete ani přiblížit – to je jasný. Ale stejně to bylo prima. Tancovali jsme a máma bedlivě sledovala, abychom žádnou bankovku neroztrhli. Máma je skvělá! Ona totiž loni koupila kupónovou privatizaci, nebo tak něco. A i když to bylo hrozně drahý, protože to stálo tisíc korun, tak se to vyplatilo, protože teď jsme z toho měli desetkrát víc. Stačilo jen rok počkat a mohli jsme si za to právě koupit tu televizi. To je fakt skvělý vidět Toma a Jerryho, nebo třeba Zipa z Rychlé roty (toho já mám hrozně ráda) barevného. 

Máma je fakt úžasná. A to nejen kvůli tomu, jak to umí s penězi. Ale celkově je skvělá. Hrozně nám rozumí. Nebo alespoň mně rozumí, ale klukům by asi nerozuměl ani psychiatr. Hraje si s námi. Ale vymýšlí podstatně lepší hry než všechny mámy okolo. Má skvělý nápady a je taky hrozně hodná a jemná. Hladí mě po večerech třeba až do usnutí na zádech, a to tak jemně, jako kdyby vás packou hladila nějaká chundelatá kočka. 

Máma nám někdy odstěhuje úplně všechen nábytek z pokoje a pokojíček přizpůsobí nějakému sportu nebo aktivitě. Třeba naposledy jsme měli v pokojíčku jen tři postele a pingpongový stůl. Ten udělala z velkého svátečního jídelního stolu z obývacího pokoje, který jen přesunula k nám do pokojíčku, koupila na něj síť, pálky, míčky a jedem! Jako na Těrlický! Hrajeme ping pong o sto šest a chodí k nám na pinkačku i návštěvy. 

Nebo třeba vystěhovala z pokojíčku kromě postelí všechen nábytek jen proto, aby mohla rozestavět po úplně, ale úplně celým pokoji autodráhu. Vypůjčila autodráhy od známých, spojila jich několik dohromady, udělala různý tunely a mosty, bylo to na patra a minimálně celý týden jsme jen jezdili autíčkama. 

Ale je zas pravda, že i když to máma myslí vždycky dobře, tak některý nápady jsou takový nepraktický – třeba když nám odmontovala lustr a místo něj přivázala na hák provázek a na konec toho asi metr a něco dlouhého provázku připoutala svítící vrtulník. Ten se točil místo lustru. Lítal hezky, to jo. Ale bylo to blbý na úkoly, protože jak se vrtulník točil kolem háku pořád dokola, tak světlo v pokoji spíš probleskovalo, než svítilo. Jako na diskotéce. Takže se u toho nedalo psát, a i to čtení bylo náročný. Ale máma občas uzná, že se něco úplně nepovede a raději to vrátí do původní podoby. 

Nerada se ale vzdává, takže diskotéku udělala v obýváku. Koupila od někoho jenom za flašku barevnou hudbu. To je skvělá věc. Ale ta naše barevná hudba je ještě lepší než vrtulník, protože má ovládání na každé světlo zvlášť, dá se nastavit, nebo pustit podle hudby, má čtyři barvy, takže po večerech trsáme jak diví a vůbec to není trapný, jako když si třeba děti zkouší na hudbu blikat baterkou. To vůbec ne. Je to opravdu jako někde v tanečním podniku, takže tančíme doopravdicky a kolem nás to důstojně a divoce bliká. A Luboš je taky rád, i když netancuje, protože nám může pouštět písničky. 

Hádankové intermezzo:

Jak se nezbavovat dlouhých vlasů?

Krásné dlouhé vlasy přes celá záda jsem byla nucena nosit většinu dětství. Bratři mě však do party většinou brali pod podmínkou, že budeme hrát fotbal, nebo půjdeme do lesíka. A v lesíku mi vlasy obalovali bodláky. Bodlák ve vlasech je nepříjemný. Hodně bodláků v hodně dlouhých vlasech je peklo a zkažené celé odpoledne, někdy i večer. Mí dva bratři mi dávali dost důvodů k tomu nemít dlouhé vlasy. Maminka však na dlouhých vlasech lpěla. Nátlak představující neustálé fňukání nad tím, jak ty vlasy vypadají jako „pochcaná sláma“ a „já se nechci česat“ nepomáhalo. Proto jsem si jednou svázané vlasy do culíku mírně nastřihla. Když mi pak maminka rozčesávala večer to moje krásné, dlouhé háro, zůstal jí v ruce slušný chomáč. Myslela jsem, že to bude stačit, aby byly vlasy v rámci nějaké „ozdravné kůry“ zkráceny. Následovalo však kolečko po lékařích (s chomáčem vlasů v igelitovém pytlíku) a průzkum, zda nemám leukémii. Leukémii jsem neměla, ale po dobu dvou tří dnů, než došlo k mému přiznání, jsem nesměla ven, musela jsem jíst více mléčných výrobků, ovoce a zeleniny a taky mě máma víc hladila a objímala. Když jsem jí řekla, že jsem si vlasy nastřihla a do nemocnice nechci, tělesnému kontaktu jsem se pokoušela spíše vyhnout. Nastražení chomáče vlasů do dlaní starostlivé matky při večerním česání není dobrý způsob, jak se vlasů zbavit.