Moje nejlepší kamarádka Petra je úplně parádní. Chodíme spolu nejčastěji na jedno kouzelné místo – do háječku za pekárnou. Ono je to vlastně mezi kravínem a pekárnou, ale to je teď vedlejší. Máme v tom háji nádherný dům ze starého vykotlaného stromu. Je z něj výhled na dva malé břehy vzdálené od sebe přesně na jeden dlouhý skok. Mezi břehy se vine malý potůček. Je čistý a teče poklidně. Všude kolem vody rostou krásné kytky a celý háj voní. Je to naše království. Sedáváme s Petrou v našem domě, nebo skáčeme z jednoho břehu na druhý a povídáme si o všem možném. Nejčastěji o Bonu Jovim. Petře se líbí, jaký má dlouhý vlasy a taky jak je chlupatý. No, já teda nevím. Zas tak pěkný se mi nezdá. To už je snad lepší Pavol Habera, který se jí taky líbí. Její třetí idol je Rosůlek, nebo Rosol nebo tak nějak. Je to hokejista s číslem deset. Asi. To mě se líbí, ale jenom trochu, jeden učitel. Ale že bych potřebovala jeho plakát, tak to teda zase ne. Na plakátu doma mám Jean Claude Van Damma. Naučila jsem se jeho portrét. Bráchům se taky líbí, protože umí karate. Pořád ho napodobujou. 

Bráchové mě už skoro vůbec neberou mezi sebe. Pořád se jenom pereme, nebo si teď dost nadáváme. Lubanovi asi přeskočilo. Nejčastěji si pouští nahlas muziku, nosí žluté upnuté tričko se Sandrou na hrudi a hraje si na to, že řídí auto. Sedí na posteli, mezi matracemi má zastrčené vařečky, ze kterých udělal řadicí páky, a jede. Kam, to nevím. Do blázince asi. Bedřich je venku. Pořád něco kope. Jámy, skrýše – hledá poklady. Je pravda, že už pár věcí našel, ale výsledek z toho vlastně není žádný. Kromě toho, že našim při hledání něčeho cenného vykopal sklep na uskladnění jablek. Je tak velký, že se v něm člověk může klidně postavit a kdyby chtěl, tak by si tam asi i lehl. Ale jinak to jeho kopání užitečné není. Kopání přišel na chuť, když se nám na dvorku mezi slepicemi propadla teta Věra do podzemního prostoru, o kterém nikdo neměl ani tušení. Naštěstí ne moc hluboko. A v tom malinkém propadlišti našla sošku. Jak jsme pak zjistili, pod naší zahradou byl dřív kostel, a tak teď brácha kope všude možně, aby našel ještě něco lepšího. 

Já nekopu, hrozně z toho bolí ruce, takže jsem pořád s Petrou. Od doby, co jsme byly u kamarádky Markéty vyvolávat duchy, bereme někdy Markétu do lesa sebou. V domku z vykotlaného stromu se musíme střídat, všechny tři se tam nevleze. Nejhorší to je, když prší. Vždycky má jedna z nás pláštěnku a musí stát venku. 

Petra má taky bráchu. Mladšího o dva roky. Je to fakt mrňous. A bohužel je často s náma. To už nám domek nestačí vůbec. Rozhodli jsme se proto, že si postavíme dvě chýše. Z jílu a klacků a z proutí. Máme to promyšlené, jenom ten jíl je až na druhé straně vesnice, za splavem. Losovali jsme, kdo s kým bude jakou chýši obývat. Samozřejmě to vyšlo tak, že já budu s Petřiným bráchou. Holky z toho byly celé paf a prohlásily, že jestli ony budou bydlet v jedné chýši a já s Petřiným bráchou v druhé, musíme mít svatbu. Takže jsme v lese uspořádali svatbu. Fuj tajbl. To bych raději tu chýši neměla. Samozřejmě to není opravdická svatba. Ale jenom jako, jenom pro naše potřeby. Jako svatební dar musel ženich ukradnout cigaretu svému tátovi, abychom už nemuseli kouřit jenom klacíky napěchovaný kopřivou, i když to je docela dobrý. Musím říct, že cigareta chutná mnohem hůř. Rozhodli jsme se, že se na kouření raději vykašleme úplně. Většinou je mi jenom blbě. 

Náš háj mám ráda. Trávím tam většinu času, i když tam nikdo jiný není. Chodívám se tam klidně i sama koukat na kytky a na mech. A poslouchám ptáky. Jen tak ležím v trávě a sleduju ušima, očima i nosem, jak všechno kolem žije. Bohužel žijou i klíšťata. Luban má rekord – šest za jeden celodenní sběr hub. Doufám, že ten rekord netrhnu, když si tady tak ležím.

Hádankové intermezzo:

Je dobré seznamovat se s kouřením v seníku?

Je a není. Pokud se nejedná o zásobu sena pro celý kravín, pak to můžete zkusit. Pokud se však jedná o zásobu sena a slámy pro celé JZD (v němž je váš otec zaměstnán), je potřeba, abyste uměli rychle běhat, a není na škodu, pokud běháte tiše. Z vlastní zkušenosti doporučuji zkusit seník na okraji vsi, či ještě lépe – kus za ní. Utíkáme vždy zády ke vsi, čelem k lesu. Nikdy nezpanikařte a při prvních plamenech neutíkejte směrem do vsi. Nedej Bože s pokřikem „Hoří“. Určitě by to skončilo průserem. Pokud dodržíte výše uvedené, vaše první zkušenosti s cigaretou (nebo pouze s dutým klacíkem napěchovaným kopřivou) budou zcela jistě nezapomenutelné. 

Foto: sammi-jake/ Pixabay