Svět kolem sviští, děti rostou a dospívají, manžel sere, matka kulhá, křeček umřel, prdel se zvětšuje a tužby přibývají. Ale pěkně popořadě. Nepůjdeme do pravěku, jen tak na okraj si řekněme, že k těm dvěma karanténám přibyly další čtyři a aby můj status Wonder women dostál svého, zůstala jsem negativní. V mnoha ohledech, s různou intenzitou… 

Práce, se kterou jsem se v ostré pandemii prala, vypadá stabilně – kdyby člověk chtěl. A asi mi jde od ruky, i když pořád můžeme být lepší. To je na životě krásné. Děsí mě, že profil a stránky Koromadr čas od času někdo navštíví – třeba včera jste tu byli čtyři. Sice nevím proč, ale děkuji. Tak nějak mi váš zájem kompenzuje pocit, že si wordpressový stránky neplatím zbytečně. Ačkoli to je fujselfiš – skoro se stydím. Ale protože je tu takový nátřesk a svět je malej, tak vám o práci nevyvalím všechno. Budete se muset cítit uspokojený pravdivou informací, že mi firma přináší příležitost pro osobní růst, fajn výplatu a vzácný příjemný vztahy, stejně jako zasekaný dny prací, překvapení nad některými praktikami a frustraci nad stagnací obecného imprůvmentu. Umím líp anglicky (vím, že vidíte, – kušuj). 

Dosáhla jsem životního minima v počtu ušlých kroků. Když jsem na houm ofisu, ujdu leckdy jen padesát metrů do školky a ze školky. Proto mi roste prdel. A břicho. (Paže taky). Ale jak je zřejmé, mám potíže s fyzickým čelenčováním sama sebe a bohužel i rodinný tajm menedžment pro společný aktivity, který by vykřesaly sem tam metr navíc, pokulhává. A je těžký v tomhle směru cokoli měnit. Obzvlášť těžký je pak odpovědět si na klíčovou otázku, jestli člověk chce.  

I přesto, že svět je malej, dneska půjdu dípr v té privátní oblasti. Spoléhám na krásnou lidskou dovednost „děláme, jako že nic“ a až se potkáme na ulici, budeme to spolu trénovat. S touhle vidinou můžu v klidu přiznat, že mou nejčastější dovedností posledních pár měsíců je intenzivní domáhání se. Domáhám se doma svých práv – to už jste tu četli. V první i druhé pandemii nebylo snadný vydobýt si svůj čas na cokoli. Překvapuje mě, že se tento jev střídavě stále objevuje, ačkoli je vlastně po pandemii. Domáhám se stále. Za oběť padla má pověst vcelku příjemné manželky a hodné matky. Obětovala jsem ji dobrovolně. Mám stejná práva jako tvorové v pubertě nebo s penisem, ačkoli u mě nejsou automaticky respektovaný, a to za nějakou tu obětinu stojí. Jde o princip, světovou i mikro spravedlnost. Někdy se domáhám velmi hlasitě a příkře, až to hezký není. Někdy se domáhám tiše, a to je většinou ještě horší. 

V práci je práce hodně, – kdybych si dala za úkol všechno splnit, nezvládla bych to, ani kdybych v ní přespávala. Ale vysoké nasazení mi nevadí, dokud mě nezačne nějak limitovat. Naštěstí si svý džob limity hlídám vcelku dobře, jen kvůli tomu působím někdy ostře. Jiný je to doma. Tam limity neplatí. Pokud zůstaneme jen u penisů, pak v naší domácnosti došlo k jakémusi propojení mačovství s nedůsledností a brutálním nedostatkem volného času mého může, přikořeněnému absencí partnerství. Tato nevábná kombinace způsobila, že můj milovaný muž je míň milovaný a posledních dobou si na něj poprvé zvykám. Trvalo mi dlouho, než jsem tuhle definici objevila. Jakmile ale spatřila světlo světa, došlo mi, jak je přesná. Já si na svého muže a jeho jiné já zvykám. S uvědoměním, že i já jsem pro něj paní s novými manýry, na kterou si zase zvyká on. Každou svou novou jinakostí změnil i kousek ve mě. Každá jinakost vyžadovala reakci. Jako na potvoru místo rozumného smíření se a poskytnutí láskyplné kompenzace z vlastních enerdži zásob se ale hůř a hůř přemlouvám k pouhé toleranci. Namísto otevřené náruče a vorm hag projevuju nespokojenost a snažím se zobáček na partnerských miskách vah srovnat do jedný lajny. Novinka. V tomhle věku a po skoro osmnácti letech manželství je to šok. Místo abych se samozřejmostí zůstala doma pokaždé, když dítě zakašle (stejně jako dřív), ohlásím, že teď je řada na mém muži. Podobné stavění se na zadní vyvolává nevoli u mnoha situací, které by se daly připodobnit.

Ale buďme struční – prostě už nejsme tak najs. Jsme dva nový lidi, s jinými prahy tolerance, s jinými očekáváními, s jinými možnostmi, co do partnerství vložit. Otázkou je, jestli jsme pořád kompatibilní. Plíživě se ukazuje, že to drhne. Nad prvními signály člověk mávl rukou. Nad druhými až pátými logicky diskutoval s partnerem. Příští nápovědy, že je něco v řiti, probral s kámoškama. Další znovu s mužem, ty následující sám se sebou, až nakonec řval v prázdným fletu. Teď už víceméně jen mlčí. A přitom se v tom tichu domáhá a touží. Třeba po tom, aby se čas zastavil a všichni měli prostor se nadechnout a v klidu si říct, jestli zůstat spolu za nových podmínek, nebo se společně trápit s těmi starými, nebo se prostě iluze o fajn manželství vzdají, protože jak se ukazuje, nenaplněný iluze užírají radost ze života. Nebo touží po souznění beze slov, který bylo dřív tak samozřejmý, že si člověk bláhově myslel, že nic jiného, než že se bude prohlubovat, se nemůže stát. No, může… Fak a šit.

Jak je zřejmý, není tu moc prostoru ani na společné aktivity. Leda bychom si balili na dovolenou. Protože holidej – ty nám jdou. Drží pohromadě pocit normálnosti. Nemusíme řešit rýmy, obědy, prach, přesčasy, špinavou omítku, absenci ve škole, sex, společný program, rekonstrukci, výchovu… Abychom pocit normálnosti nenechali vyprchat, jezdíme poslední rok na dovolenou každý kvartál. Vivat holidej – zachránce vztahů!

Závěrečné resumé – kroky vpřed žádný, přátelé. Ani malé krůčky. Ale – z velkého chození mě stejně jako mnoho lidí s nadváhou bolí koleno. Pravé. Mám pocit, že čas od času to jde až do srdce. 

Foto: Canva/corelens