V jedenácti letech si Jiřinka začala uvědomovat, že se třese. V rodině se začaly zabydlovat zoufalé návyky – pokusy o spravedlnost, trest, definování viny, černé svědomí… Orientace ve vlastním já byla těžká. A její já bylo maličké. Nevěděla, co je dobře a co špatně. Věřila. Věřila tomu, kdo si s ní hrál, kdo se jí svěřoval, kdo jí potřeboval, kdo jí líbal a objímal. Věřila matce. Vždycky, bezmezně. A všechny její bezútěšné pokusy o nastolení pravidel, která by vedla ještě k jakž takž žití, přijímala Jiřinka jako fakt. Realitu, která se děje, bo tak to má být, tak je to správné. Ale bylo? Jiřinka váhala. Váhala potichu a sama. A pochybnosti zaháněla. Nechtěla přidávat práci zbytečnými dotazy. Nechtěla dělat potíže. Chtěla pomáhat. Byla poslušná. Tichou akceptací dění kolem získala dojem, že ženy jsou silné, umí vše vždy vyřešit, vždycky spravedlivě, a muži by neměli plakat. Nikdy. Hlavně ne na kolenou.
Nugátová kostička
Táta má svoji skříňku na jídlo. Může si k nám do lednice dávat třeba mléko, ale jinak nic. Musí jíst jen ze své skříňky. Máma naše jídlo zamkla. Máme málo peněz, a kdyby nám táta jedl jídlo, tak by pro nás moc nezbylo a měli bychom hlad. Máme málo peněz, protože táta pije. A taky už dvakrát všechny peníze ztratil a říkal, že ho přepadli a okradli zloději. Maminka nemůže koupit více jídla a říkala, že si táta musí sehnat jídlo sám, když ztratil peníze. Už se ani tak moc nehádají. Skoro spolu nemluví.
Já spím skoro vždycky s mámou v ložnici. Někdy si koupíme nugátové kostičky a tajně je sníme. Už dvakrát nás přistihli kluci, a protože už na ně nezbyl ani kousek – ani ten nejmenší kousek – vymyslely jsme si s mámou hlášku, že jsme ve vývinu a nugát pro vývin potřebujeme. A pokaždé, když do vesnice přivezou nugát a nám třeba zbude nějaká koruna, tak si jdeme koupit alespoň pár kostiček. Je to taková naše dámská chvilka – mlsání nugátu. Jen mám před klukama někdy černé svědomí. Asi bych jim někdy měla kousek nechat. Ale oni se taky nechovají úplně pohodově. Furt mě strkaj při fotbale do brány a šijou do mě takový perdy, že by to nechytil nikdo, natož holka mladší o čtyři a dva roky. A já to chytám! Jen aby mě nechali hrát. A když se mlátíme, tak na mě taky žádný ohledy neberou. A moc dobře si pamatuju, jak mě nechali na hřbitově spadnutou v otevřeném hrobě i s kostlivcem. To jim nikdy nezapomenu. Prej „ségra, pojď, zahrajem si super schovávačku“ a než se člověk nadál, ležel vedle vyhnilý mrtvoly v hrobě, na který snad zapomněl i Pán Bůh. Někdy mě bráchové pěkně točej. Nic jim nedaruju, – to se ví. Ale jsou na mě dva. Takže žádný nugát nebude. A basta. Černý svědomí nemám.
Hádankové intermezzo:
Jak dlouho může adolescentní mladík plakat po kopnutí do koulí?
Dlouho. Co moje paměť sahá, doba zoufání se pohybuje mezi 25–30 minutami. Musí se však udeřit se sesterskou odvahou, trochou nenávisti a bez jakékoli ohleduplnosti. A mít přichystaný stopky.
Foto: Canva/Hans Pixabay
Koronamadr 