Já se zblázním. Bedřich fakt propadl do mé třídy. To je peklo! Nic horšího se stát nemohlo. Jo, ještě bychom spolu mohli sedět v lavici a o velký společně žužlat svačinu, to by bylo super. Nejvíc se těším na společnou fotku na konci roku. To bude skoro rodinný obrázek na zeď. To není normální! Nic v mým životě není normální!

Opakuje ročník. Vím, že není vyloženě blbej. Ale všichni ostatní si to myslí! A teď si to budou myslet i v mé třídě! To jako čekají, že se s ním budu pořád učit?! To asi těžko. Brácha je divnej, vždycky byl prostě jinej. Potřebuje u všeho trochu jiný vysvětlení než zbytek světa a možná potřebuje vysvětlení delší, trpělivější, pořád dokola. Pro to mám pochopení a vlastně je mi ho i líto, protože mě taky přijde, že některý vzorce nebo pravidla jsou zbytečně složité a raději si jedu po svém. Třeba si v matice najdu svůj způsob, jak něco vypočítat i bez vzorců a ono to většinou funguje i rychleji, než rovnice nebo vzorec v učebnici. A i když si vzorce měním, vyhrávám všechny matematické soutěže. I ty okresní. Loni jsem byla v okrese třetí, ale to jsem měla smůlu – měla jsem z volejbalu prst v dlaze a s prostředníčkem pravé ruky v dlaze jsem nedala geometrii. To by nedal nikdo. 

Ale brácha vlastní postupy nemá, ani moc nechápe ty, co už jsou vymyšlený, takže mu to člověk musí vysvětlovat nějak prakticky, že mu to ukáže na nějakém konkrétním příkladu, aby tomu rozuměl. A takhle se na něj musí se vším. Ale kdo na to má čas?! Vlastně propadl z nedostatku času někoho dalšího mu pořád dokolečka něco vysvětlovat… 

Já jsem ale mladší, přece u něj nemůžu furt sedět. Navíc chceme oba lítat po venku, a ne se učit za dva! Teda u něj by to bylo za jednoho, ale mě to vezme mnohem víc času. Dyť já se vlastně skoro neučím – mně to stačí slyšet ve škole, nebo přečíst o přestávce! Do háje!

Vím, že Beďa blbej není. Dokonce když se s ním učím třeba němčinu, tak si to i trochu pamatuje, ale asi by byl šťastnější ve zvláštní škole. Tu mu ale zamítli. Raději ho nechali propadnout. Asi si chtějí udělat zvláštní školu u mě. Jenomže mě už to teda štve. Hodně štve. Máma si myslí, že když dokázala malého Bohouška zachránit před zvláštní školou hned v první třídě, tak se to zvládne i teď. Jenomže u Bohouška byl problém v tom, že se s ním nikdo nikdy neučil, takže všechno dohnal jen tím, že se s ním sedělo. To Bedřich potřebuje prostě jinej přístup. Zvláštní. Takže ta zvláštní škola možná není od věci… Nemyslím si, že pro něj v něčem bude přínosný zkusit si pátou třídu podruhé. I kdyby ji dal, tak co? To bude zkoušet dvakrát i šestou třídu a sedmou? To je blbost!

Uzavřela bych tu nešťastnou situaci asi takhle: i když je mi líto, že propadl, proč to mám odnášet já? Zvlášť, pokud to nikam nevede a nikomu to nepomůže! Je v mojí, v mojí třídě! Mám bráchu moc ráda, ale jak je zvláštní, tak má velice zvláštní i smysl pro humor, takže ten, kdo ho nezná, si může myslet, že je fakt šáhnutej. A pro mě to určitě bude jenom ostuda. 

Hádankové intermezzo:

Jak dlouho dítě vydrží nespat?

Celou noc. V pohodě. I několik dní po sobě, pokud vydrží nespat s konkrétním cílem. 

Bedřich měl kromě schovávání rád také pasti a pastičky. Vykopat jámu, přikrýt a nechat do ní někoho žuchnout je vcelku obyčejnou záležitostí. Ale sehnat deset pastiček na myši, vyčkat, až všichni usnou a poté pastičky důkladně propojit nití v takovém sledu, aby postupně začaly klapat, když půjde někdo v noci po tmě čůrat, je geniální. A tohle se dotahuje k dokonalosti klidně několik nocí po sobě.

Pohled z druhé strany: Noc, chce se mi na záchod, nechci nikoho vzbudit, jsem přeci matka tří dětí, které zítra vstávají do školy, proto nerozsvěcím. Prvních 10 kroků a najednou „cvak cvak cvak“ na všechny strany… Byli jsme několikrát vzhůru všichni. Někteří se smáli, někteří si ucvrnkli, někdo byl téměř bit. 

Foto: Canva